Opět se zvažuje možnost korespondenční volby a já jsem rád, že je tu nekrvavé téma, o kterém se dá psát vážně nevážně. Pohledů je mnoho a já si dovolím trochu odstup, protože to jsou pak vidět všelijaké paralely a možné i nemožné výjevy a ten jasný důvod – zajistit úsporu benzínu našim krajanům žijícím v pralesích či na rozlehlých prériích – už není tak úplně průzračný.

Korespondenční volba se navrhuje možná proto, že naši zvoleni zástupci by chtěli voličstvo vylepšit – mít voliče, kteří by méně remcali a tolerovali jejich aféry a skandály a vycházeli jim vstříc při realizaci jejich nápadů a popřípadě by jim byli nápomocni při konání dobra, ale ne toho malicherného – osobního, obecního či republikového – ale při konání dobra unijního, světového a snad i vesmírného, kteréhož se někteří zástupci stali proroky nebo aspoň prosazovateli.

Místo toho od voličů zaznívá často kritika a povzdechy, že ti naši zástupci jsou zas tupci.

Vylepšení voličstva! Propaganda už není, co bývala, a spoléhat na imigraci je zdlouhavé a nejisté, ale korespondenční volba je možnost, jak zkvalitnit voličstvo hned, a navíc je to možná ten první revoluční a nezbytný krok k celkové změně voleb!

Nejsou totiž náhodou volby se svými zákonitostmi a rituály už přežitou institucí, stejně jako například klasické manželství? Ve světě, kde se všechno mění, by ani volby neměly zůstat pozadu.

A ten první krok je ono pohádkové: „Jen dva prstíčky ohřejeme a dál vůbec nepůjdeme, ani jíst tě Pacholíčku nebudeme…“ A my víme, že pak následoval pohodlný život s nezdravou životosprávou a špatným koncem na obzoru a nebýt jelena se zlatými implantáty, špatně by to pro Pacholíčka dopadlo.

Jsou ale i nepohádková podobenství z praxe: „Jen partnerství zaregistrujeme a nic víc chtít nebudeme!“ A je z toho „Manželství pro všechny“ a se vším všudy!

A jsou tu rozvody: „Jen životu nebezpečná manželství rozvedeme, k nezodpovědnosti a sobectví rozvod nezneužijeme! „

Stejně tak i potraty: jen výjimečná věc, použitá jen když půjde o život.

A co pak asi euthanázie? Také to bude výjimečná věc použitelná jen tehdy, když půjde o život?

A my jsme pak z těch novot „jeleni“, či spíše Smolíčci a marně voláme po zlatých parohách, které by nás odnesly do příjemnějšího prostředí k životu.

Ona korespondenční volba pro Čechy mimo vlast není hloupý nápad, ale co by asi mohlo následovat? Do jakého pekla nám tento dobrý úmysl dláždí cestu?

Hned se nabízí otázka: Proč by mohl korespondenčně volit jen ten, kdo si užívá exotiku někde mimo republiku a našinci se museli plahočit každé čtyři roky k urnám? Co je dopřáno Bohovi, není dopřáno volovi? Proč bych (já vůl) musel cestovat do zahraničí jen proto, abych mohl korespondenčně volit? A proto: „Když korespondenčně, tak všichni!“

Všichni s volebním právem? Není to diskriminace? Dneska přece lépe zní heslo: „Volby pro všechny!“

Proč by nemohli například volit i nezletilí? Když mohou posílat nejen tatínka, ale i celou generaci otců do polepšovny a je jim s vážnou tváří nasloucháno, když si mohou svobodně volit nevratnou pohlavní cestu, tak proč by nemohli vybírat ty nejlepší zástupce na pár let?

A nakonec proč by směl volit jen někdo s naším občanstvím?

Když pohlaví – jeho viditelnost a hmatatelnost – se dá vyzmizíkovat pocitem, tak proč se občanství nedá pocitem nastavit, vždyť je neviditelné i nehmatatelné a v reálu i věcí pocitu je?

Ona občasná prohlášení typu: Jsem Berlíňan! Jsem Tajvanec! jsou prvními vlaštovkami na této cestě. Svět patří nám celý! Když bude hrozit, že ve volbách někde zvítězí strašidelný kandidát, celý pokrokový svět bude soucítit s danou zemí, bude se cítit být jejími občany (jak už se dneska děje) a korespondenčně podpoří vhodného kandidáta.

K dokonalosti (a praktické proveditelnosti) této všelidové demokracie chybí už jen elektronická podoba korespondenční volby a elektronická podoba voleb vůbec!

A pak možná postoupíme od demokracie k elektronické demokracii, od volebního práva k „volební samozřejmosti“ (jak už si to trénujeme při volbě „sušenek“ – cookies) a pak bude asi následovat „elektrokracie“ – vláda elektronických systémů a optimalizací coby „digitálně-elektronická diktatura“ a možná i návrat k nevolnictví s oním: „Čí elektronické služby – toho víra!“