Začnu příběhem ze života. V mé sexuologické ordinaci se před mnoha lety objevila osoba po všech stránkách, tedy úředně i tělesně, jednoznačně a nepochybně ženského pohlaví. Navzdory tomu se vehementně dožadovala změny pohlaví na mužské. Stručně řečeno klasický případ transsexualismu. Jenže v tom byl trochu problém.

Tato žena v dobách hluboké totality podlehla tehdejšímu neúprosnému společenskému tlaku a vdala se. Výběr budoucího manžela s ohledem na onen společenský tlak byl asi poněkud ukvapený, z manžela se vyklubal alkoholik. Ona mu v intimní oblasti nedokázala nepodlehnout navzdory své již tehdy plně vnímané odlišnosti. Co čert nechtěl, paní otěhotněla a nakonec porodila zdravého synka. S nepoužitelným opilcem se nakonec rozvedla a v souladu se svým transsexualismem se posléze sblížila se ženou, která ji dokázala plně akceptovat takovou, jaká je. Společně pak tyto dvě ženy spolu žily a ve vzájemné shodě vychovávaly chlapce, jak uměly nejlépe, pracovaly a vůbec se chovaly společensky naprosto nenápadně a přizpůsobivě. Tento příběh se navíc odehrává na malé vesnici, kde si lidé navzájem takzvaně vidí do talíře. Přesto místní nepočetné obyvatelstvo tuto drobnou odlišnost plně akceptovalo, protože se všichni obyvatelé opakovaně přesvědčili, že se jedná o slušnou „rodinu“, nikoli žádné dissociály. Takže „vo co de?“

Přišel sametový kotrmelec, doba se změnila. O mnoha věcech dříve zapovídaných se začalo otevřeněji hovořit. Naše paní nakonec sebrala odvahu a vyhledala sexuologickou ambulanci s neutuchajícím přáním po změně pohlaví z ženského na mužské, protože se cítí být jednoznačně mužem.

Sám o sobě by tento požadavek nebyl ničím výjimečným, ale co ten chudák tehdy přibližně devítiletý chlapec? Z maminky že by měl najednou být tatínek? Jak to ta ubohá dětská duše zpracuje? Nebude z toho mít nakonec celoživotní trauma? Co teď?

Kdo to vyřešil? S pointou nebudu dělat drahoty. Když byl takhle jednou u oběda synek ve společnosti biologické maminky a její družky dotázán, co by řekl na to, kdyby se jeho maminka úředně stala mužem, syn ani na okamžik nezaváhal a zajásal: „No konečně budu mít tátu i mámu!“ Tím to bylo pro něj vyřešeno a otázkou, kdo je jeho biologickým otcem, se ani na okamžik nezabýval. Matce (otci) bylo tedy nakonec v požadavku na změnu pohlaví vyhověno. Tento – již muž – se nakonec se svou přítelkyní oženil.

Syna jsem nedávno viděl, je mu přes dvacet let, doprovázel svého otce. Působil dojmem slušně vychovaného mladého muže zřejmě vyrostlého v harmonickém prostředí.

Jiný příběh je opět transsexuální. Je to příběh o ženě, u níž byla úspěšně provedena změna pohlaví z ženského na mužské. Tento (již) muž se oženil, manželka podstoupila heterologní inseminaci tedy inseminaci spermiemi anonymního dárce. Mají krásná dvojčátka. Nedávno jsem je potkal. Z té rodiny na dálku vyzařuje spokojenost. Tato dvojčat nikdy nepoznají svého biologického otce.

Těmito dvěma příběhy si dovoluji reagovat na článek paní Jaklové Adopce, krádež s požehnáním státu z 6.8.2014. Domnívám se totiž, že jakkoli může být významná biologická příbuznost rodičů a dětí, nelze ji považovat za to nejdůležitější.

Před časem se v mediích objevila diskuze o oněch tzv. babyboxech. Bylo proti nim argumentováno tím, že děti touto cestou zachráněné neznají svou skutečnou identitu, na kterou mají právo. Ksakru! Co je důležitější? Být živý, nebo znát svou identnitu? Když skončím s rozbitou hlavou mrtvý mezi odpadky v kontejneru, hádej, čtenáři, na co mi bude moje „identita“.

Identita a pocit přináležitosti k nějaké rodině přeci nevzniká spojením jedné konkrétní spermie s jedním konkrétním vajíčkem.

Mnohem důležitější je přeci to, v jakém prostředí dítě vyrůstá, jaký k němu mají vztah jeho (byť nebiologiční) rodiče, kteří mu mohou vytvořit mnohem harmoničtější vlídnější a podnětnější prostředí než rodiče biologičtí.

A onen požadavek o nutnosti znalosti identity biologických rodičů?

Nechť si paní autorka představí následující situaci, která není zas tak nepravděpodobná. Budou ji vychovávat nebiologičtí rodiče, bude vyrůstat v láskyplném, po všech stránkách podnětném prostředí u rodičů, kteří nemohli zplodit vlastní děti a o to víc si váží skutečnosti, že mohou pečovat o dítě adoptované. Jednoho krásného dne se pak dítko ale dozví – protože na to má „právo“ – že biologický (tedy ten pravý, ten skutečný) tatínek je kriminálník a matka (ta pravá, ta biologická, ta skutečná, která ho porodila) je na heroinu závislá prostitutka. Nabízejí se otázky: Kdy tyto informace dítěti sdělit? Jak je zpracuje? K čemu mu vlastně budou?