24.7.2016 | Svátek má Kristýna






SPOLEČNOST: Adopce, krádež s požehnáním státu

6.8.2014

Diskuse o adopci dětí homosexuálními páry je čas od času na pořadu dne, a to od uzákonění registrovaného partnerství v ČR. Nyní je to ombudsmanka Anna Šabatová, která se domnívá, že by zákon neměl homosexuálním párům v adopci bránit. Zajímavé je, že dosud nikdo neotevřel diskusi o adopci jako institutu.

Lze pochopit obavy těch, kteří si neumějí představit, jak dítě přijme skutečnost, že má buď dvě – tak trochu zvláštní – maminky, nebo dva tatínky. Zároveň lze pochopit touhu homosexuálních párů vychovávat dítě. Málokdo ale pochopí, že sebrat adoptivnímu dítěti biologické rodiče, a to i v případě, že se ho tito zřekli, je zásah do života malé osobnosti nebývale větší, než skutečnost, kdo se o něho bude starat. Člověk a zároveň stát, který adopce zprostředkovává, si tak hraje na Boha. Taková hra je hrou s ohněm. Neteoretizuji. Znám to.

Naše zákonodárství uznává dva druhy osvojení dítěte. Osvojení nevratné, tedy adopci a osvojení s limity, což je pěstounská péče. U adopce se ruší veškeré vazby na biologické rodiče. Dítě je nejprve „odříznuto“ (říká se tomu právně uvolněno) od svých vlastních rodičů a poté je odevzdáno do rodiny nové. Změní se jeho rodný list, často vedle příjmení i jméno křestní. Jakýkoli budoucí styk s biologickými rodiči je de facto navždy vyloučen. Dohledat vlastní rodiče by totiž dítě muselo jen s asistencí státu, který v tomto případě nemůže být k takovému kroku podle zákona vstřícný.

Při adopci tedy adoptivní rodiče společně se státem nově rozhodují o osudu jedince, a to nevratně. Bez jakéhokoli uzardění nad tím, že dotyčnému jedinci berou právo identity. S lačností čteme romány o svých kořenech, sledujeme s dojetím filmy, které mluví o zásadních rodinných poutech, ale nad tím, že adoptivnímu dítěti s přispěním státu jeho identitu bereme a zároveň mu bereme možnost ji kdykoli poznat, se nikdo nepohorší.

Jistě, cíl adopce je přece bohulibý. Jde o to vyrvat nebohé dítě z dětského domova a vytvořit mu skutečný domov s tátou a mámou. Jen je malý háček v tom, že na začátku tohoto základního životního vztahu stojí většinou lež o jeho původu. I když se už dnes ve většině kojeneckých ústavů a dětských domovů adoptivním rodičům doporučuje dítěti co nejdříve sdělit, že si ho vzali, navázaní kontaktu s biologickou rodinou je prakticky vyloučené.

U manželského páru, který nemůže mít vlastní dítě, nikdo nehledá jiné než altruistické motivy. Přesto, budete-li mluvit s rodiči dětí adoptivních a dětí v pěstounské péči, pak vám adoptivní rodiče při elementární míře upřímnosti řeknou, že adopce, alespoň v počátku, byla daleko více „o nich“ než „o dítěti.“ Minimálně v tom smyslu, že jako manželé chtěli založit rodinu, kterou jim Bůh nebo příroda, jak kdo chce, nedali. Zatímco pěstounská péče je opravdu o dítěti, na které si nemohou rodiče dělat nárok jako na svého, zplozeného potomka.

Ano, v civilizované společnosti, jako je ta naše, je asi stále ještě více takových párů, které si chtějí v nejlepším slova smyslu hrát na opravdové rodiče. Více než těch, kteří mají „pouze“ potřebu vychovávat. Proto by zřejmě při zrušení adopce zůstávalo v dětských domovech dětí více, než je tomu nyní. A my od státu požadujeme mimo jiné i starost o opuštěné děti. Ale my bychom také měli, jako svobodní lidé, státu zadat přesný úkol, a to jakým způsobem se o opuštěné děti má postarat.

Mluvila jsem s jedním pracovníkem hradeckého občanského sdružení, které pomáhá s problematickými školními dětmi, které často byly ze své biologické rodiny odebrány a umístěny v náhradní rodině. Jejich zkušenost je taková, že pokud se dítěti – samozřejmě s asistencí – podaří zprostředkovat styk s biologickou rodinou ve frekvenci, kterou si určí dítě samo, pak i v případě, že muselo svou původní rodinu opustit za dramatických okolností (násilí, zneužívání dítěte), zlepšuje se jeho chování i prospěch ve škole stejně jako chování v náhradní rodině.

Existuje veliká poptávka po řešení otázky opuštěných dětí. V dětských domovech dětí přibývá a těžko lze předpokládat, že bude tento trend ustupovat. Stát by měl ale pro svou roli stanovit nová kritéria. Opravdu je jeho snahou zajistit co možná největšímu počtu opuštěných dětí co nejlepší prostředí a výchovu nebo je jeho snahou poskytovat bezdětným párům sice ušlechtilou, ale dětinskou iluzi rodiny a dítěti, už jednou deprimovanému opuštěním, brát možnost svobody poznat vlastní kořeny? Protože stát jsme my, měli bychom se jasně rozhodnout.

Myslím, že by si nejen adopce homosexuálními páry, ale adopce jako taková zasloužila na prahu nového tisíciletí naši maximální pozornost.

Převzato ze stránek autorky s jejím souhlasem



Diskuse


P. Kersch
20:16
6.8.2014

Z. Kulhánková
20:24
6.8.2014

V. Mlich
16:31
6.8.2014

P. Vaňura
14:52
6.8.2014

Z. Kulhánková
17:34
6.8.2014

J. Skála
13:09
6.8.2014

J. Kunes
6:02
6.8.2014

P. Vaňura
15:00
6.8.2014

J. Jurax
1:26
6.8.2014

Z. Kulhánková
3:34
6.8.2014

P. Vaňura
15:05
6.8.2014

Z. Kulhánková
17:33
6.8.2014

J. Jurax
19:08
6.8.2014

Z. Kulhánková
19:23
6.8.2014

Z. Kulhánková
0:37
6.8.2014

J. Jurax
0:54
6.8.2014

Z. Kulhánková
19:25
6.8.2014

počet příspěvků: 20, poslední 6.8.2014 10:09









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.