Pan Jakl píše ve své úvaze Nechte je zpívat. Nácky i pankáče (NP, 24.10.2009), že zpívání pitomostí, nesnesitelných hovadin různých vypatlaných makovic, abych použil jeho slovník, a trestání či spíše kriminalizace autorů textů různých rockových kapel je nejen hrubým omezením jejich osobní svobody, ale i svobody všech ostatních.

Snažím se pochopit názor pana Jakla, že se v případě těchto rádoby autorů a umělců jedná o základní nevzdělanost, tupost, než nějaké vážnější ohrožení společnosti. V lepším případě, že naivita lidí, kteří se stanou otroky své iluzorní umělecké či jiné „geniality“ a dobou živené laciné popularity, slouží skutečným zastáncům různých -ismů jako užitečný idiotismus.

Ten hrozí do jisté míry i panu Jaklovi, přestože se ve zmíněné úvaze od forem a projevů rasismu a násilí distancuje. Nežijeme a nebudeme stejně jako celý svět žít v ideálním světě. Osobní svoboda, o kterou běží panu Jaklovi, končí tam, kde začíná ohrožovat svobodu druhých, jak sám píše. To platí i pro užitečné idioty, kterými se nejen umělci a intelektuálové stávají více či méně proti své vůli. Tím spíše, existují-li zákony (§ 196 tr. zák., tr. čin hanobení národa, rasy a přesvědčení, § 198 tr. zák., tr. čin podněcování k rasové a národnostní nesnášenlivosti podpory, § 260 tr. zák., tr. čin propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů), které míru, prostor a respekt mimo jiné i osobní svobody k různým skupinám ve společnosti pojmenovávají a vymezují.

Odvolávám-li se na tyto normy, které nepochybně pan Jakl zná, pak také proto, že v převážné míře diskusní fórum nad uvedenými tématy a rasovou problematikou k jeho a podobným článkům výmluvně ilustruje ve své většině, že užitečný idiotismus, ať už v jakékoli formě, není zrovna tak nevinný a neškodný, jak se zdá na první pohled. Je to často odrazový můstek nebo zástěrka pro různé novodobé “inženýry lidských duší“.

Za scestné pak považuji páně Jaklovu “hrůzu“, když klade rovnítko mezi kriminalizaci rockových kapel za komunismu a nyní. Snad se shodneme, že svoboda nás všech v letech 1948 -1989 byla trvale ohrožovaná, pošlapávaná a odsuzovaná ve všech jejích možných formách a oblastech tehdejší komunistické společnosti.

Ono je to těžké být dnes ve společnosti takzvaným hrdinou a populárním, a nebýt přitom skandálním, vulgárním a často i v rozporu se zákonem. V případě rasové, národnostní nesnášenlivosti je však každý bagatelizovaný a relativizující přístup k projevům užitečného idiotismu dříve či později cestičkou k “novým“, rozuměj staronovým pogromistickým a rasovým náladám a pořádkům.