19.3.2024 | Svátek má Josef


OSOBNOST: „Nejsem žádnej váš vojín!“

28.5.2020

Bývalá mluvčí Charty 77 Zdena Tominová, jedna z obětí akce StB Asanace, dokázala přijmout všechny rány osudu a neztratit dobrou mysl

Zdena Tominová

Nepamatuji si už, při jaké příležitosti to bylo, ale jednou si nás estébáci celou skupinu předvolali do věznice v Ruzyni. Pochopitelně ne všechny najednou, ale v nějakých časových odstupech, snad půlhodinových. Následoval prapodivný rituál, který býval, jak jsem se později dozvěděla, poměrně častý v SSSR: výstraha. Probíhalo to tak, že jakýsi nepovědomý papaláš, který výslech vedl, najednou zavelel: Povstaňte! A pak přečetl text té výstrahy: něco o tom, že bude-li dotyčný pokračovat v tom, co dělá, může být trestně stíhán za protistátní činnost.

Nedaleko ruzyňské věznice, hned u zastávky autobusu, bývala hospoda a tam jsme se, jak jsme se postupně vraceli z výslechu-výstrahy, scházeli a probírali tu absurdní událost. Zdena Tominová se tenkrát vrátila docela rozjařená. „Když mi řekl, abych povstala, praštila jsem pěstí do stolu a řekla jsem mu, že nejsem žádnej jeho vojín, abych povstávala.“

Všechny nás to kolem stolu nadchlo – my ostatní jsme totiž jako ovce povstávali, abychom vyslechli ten státní žvást.

Mluvčí

Zdena v té době byla spolu s Václavem Bendou a Jiřím Dienstbierem mluvčí Charty 77, muselo to být někdy v prvních měsících roku 1979. Jako mluvčí byla báječná: byla věčně na pochodu, buď obcházela signatáře a sbírala připomínky k chystaným dokumentům a inspiraci pro dokumenty další, nebo se scházela se zahraničními zpravodaji – anebo zas byla u výslechu.

S těmi zahraničními zpravodaji se jí neobyčejně hodila její rozsáhlá jazyková výbava (uměla rusky, německy, francouzsky a anglicky) i její dřívější zaměstnání. Než ji vyhodili kvůli tomu, že přišla na pohřeb Jana Patočky, pracovala jako tlumočnice, takže byla zvyklá si pamatovat celé pasáže textu.

Možná měla ta „výstraha“ být předzvěstí horších časů. Na konci května provedli příslušníci Státní bezpečnosti zátah na členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a odvedli si do cel předběžného zadržení šestnáct lidí, mezi nimi i oba Zdeniny spolumluvčí.

Tominka, jak jsme jí všichni říkali, na to zareagovala tím, že se činila ještě víc, mimo jiné napsala protest a odnesla ho na ústřední výbor komunistické strany. Soudružku v podatelně to vyvedlo z míry – napřed protest odmítla přijmout, ale Tominka se nedala: že je občanka a úřad je tu od toho, aby přijímal podněty. Soudružka se šla poradit, pak si papír vzala a vyzvala Zdenu k odchodu…

Asanace

Tominka tehdy – stejně jako nikdo z nás – nevěděla, že ji estébáci zařadili mezi ty, proti kterým byla namířena neblahá akce Asanace, určená k vyhnání „nepohodlných“ občanů do zahraničí. Příčinou nebyla jen její pilná a plodná činnost v roli jedné z mluvčích Charty 77, ale i to, co „páchal“ její manžel Julius Tomin.

Ten v jejich společném bytě v pražské Keramické ulici vedl cyklus přednášek „podzemní univerzity“, na které přijížděli zahraniční filozofové – loni byla na domě odhalena pamětní deska.

A nepochybně v rámci Asanace čekalo Tominku jednou po návratu z výslechu děsivé překvapení: za dveřmi domu stál muž, který měl přes obličej nataženou punčochu, a začal ji surově mlátit. Nelze se divit, že Tominovi zanedlouho požádali o vystěhování. Zdenini mluvčovští kolegové zůstali ve vězení – Václav Benda na čtyři roky, Jiří Dienstbier na tři. Přetěžko říci, kdo z tří mluvčích Charty 77 pro rok 1979 pořídil líp, či přesněji řečeno komu estébáci líp nebo hůř zařídili život.

Rozhodnutí k odjezdu tenkrát vůbec nebylo lehké: znamenalo to, že člověk bude muset opustit rodinu, přátele a dosavadní způsob života – ale také své druhy, se kterými vůbec nemusel být spjat společným politickým postojem, ale přesvědčením o nezbytnosti vzdorovat nátlaku a hájit lidská práva, která pro nás stála v jistém smyslu výš než to, zda je někdo věřící, socialista, nebo má úplně jiný názor. A to ještě samozřejmě nevěděl, že exil není jednoduchý, že neznamená odjet na zlatý Západ a žít si tam jako prase v žitě.

Mezi Londýnem a Prahou

Tominka se v Británii, kam rodina vycestovala, uchytila dobře: pracovala v BBC, pomáhala svým druhům v Československu, psala knihy a hry a podařilo se jí postupně v nové vlasti zakořenit. Manželství s Juliem se ovšem rozpadlo a starší syn, Lukáš, vlastně nikdy v Londýně nenašel nový domov. Proto se také po pádu komunismu vrátil, ale v polovině devadesátých let skočil v Šárce ze skály. Vrátil se i mladší Marek. Zdena všechny ty rány osudu dokázala přijmout, vstřebat a neztratit dobrou mysl. Rozhodla se však v Británii zůstat – neměla odvahu znovu začínat v Praze.

Často a ráda však sem jezdila, a přestože jsme se od roku 1980, kdy Tominovi odjeli, všichni o kus posunuli, vřelá přátelství přetrvala a Zdena byla upřímně vítána všude, kam přišla. Nakonec se loni vrátila – říkala už dávno, že chce zemřít v Praze. A opravdu v sobotu 24. května ve střešovické nemocnici zemřela ve věku sedmdesáti devíti let. Jsem pevně přesvědčena, že byla upřímně uvítána i tam, kam přišla teď.

LN, 26.5.2020