Otázka v titulku se často stává předmětem sporů. Ovšem zřejmě jednoznačné prvenství mají synové městského rady Krause ze Zhořelce, tehdy Görlitz. Ti podnikli v zimě roku 1880 výstup k Petrově boudě v Jizerských horách. Tatínek jim lyže koupil ve Štětíně od jednoho norského námořníka. Chlapci na Petrovu boudu sice došli, ale bez valného nadšení. Snad tam i jeden pár lyží nechali. S nimi se pak o nějaký ten rok později pokoušeli lyžovat místní horalé bratři Adolfové.

 Další zprávy o lyžování jsou již rozsáhlejší, v devadesátých letech 19. století se objevují i první výrobci lyží na našem území. Z počátku většinou vyráběli kopie lyží, které si objednávali v Rakousku, v Německu či v severských zemích. V tomto směru nejvíce proslul hrabě Harrach, jemuž při jisté společenské akci ve Vídni vysvětloval jeden severský diplomat, na čem se pohybují švédští lesníci. To bylo někdy v roce 1983.

 Málo se ví o tom, že ještě o něco dříve se začalo organizovaně lyžovat v Jeseníkách. Zde byli nositeli tohoto pokroku místní lidé, které jsme vyškrtli ze seznamu úctyhodných, protože podle směšných nacionálních měřítek nebyli Češi. Již v zimě roku 1886 si tehdy osmadvacetiletý bruntálský učitel, básník a spisovatel Viktor Heeger přečetl v jedněch novinách obsáhlou reportáž o lyžování v Norsku. Byla u té zprávy i reklama firmy v Oslu, která vyráběla lyže. Nový druh zimní zábavy z hlediska historie lidstva nebyl ničím novým, ale přicházel znovu jako nový společenský a sportovní fenomén. A tak na jaře roku 1887 Viktor Heeger napsal té firmě a do měsíce obdržel z Osla ani ne tak objemnou, jako dlouhou zásilku.

 Viktor Heeger nebyl ve svém usilování sám – doktor Otto Grohmann, vrchní lesmistr, zkoušel v Jeseníkách jezdit na lyžích, které si přivezl z Vídně. Podobné pokusy činil Hugo Pekárek z Vidlí, lesmistr Dressler z Karlovy Studánky a o lyžování věděl již svoje také továrník Max Springer z Rýmařova. Tito lyžaři se paradoxně scházeli a potkávali v Olomouci, kam je sem tam zavedly služební a společenské povinnosti.

 Také proto o čtyři roky později zakládá Viktor Heeger právě v Olomouci Moravskoslezský spolek lyžařů, který měl své hlavní opěrné body právě v Bruntále a v Rýmařově. V tu dobu měl Viktor Heeger své lyže již dávno vyzkoušené. Rádcem mu byl i dr. Grohmann, který s oblibou předváděl své umění četným divákům ve Vrbně pod Pradědem. Ale u toho prvního pokusu, byl Viktor Heeger sám. Když napadl v zimě 1887 sníh, vyzkoušel si lyžování na mírném svahu zámecké zahrady v Bruntále. A šlo to. Tento podivuhodný muž je i jinak zajímavý.

 Viktor Heeger se narodil 28. dubna 1858 ve Zlatých Horách v rodině lesního geometra Moritze Heegera a Anny, rozené Reineltové. Měl složitější osud – poprvé v šesti letech oplakal otce a tři roky poté kráčel se svými dvěma bratry za rakví matky.

To bydleli již v Opavě, kam se matka po smrti Moritze Heegera přestěhovala. Nadaný chlapec se mohl díky pomoci přátel a příbuzných vzdělat na opavské reálce, což byla vstupenka do stavu učitelského, po čemž toužil.

Viktor Heeger

Nastoupil nejprve jako pomocný učitel ve Velkých Heraldicích a když získal potřebnou praxi, ucházel se v roce 1879 o místo učitele obecné školy v Bruntále. Bruntál mu přirostl k srdci. Ať později žil a bydlel kdekoli, do Bruntálu se rád vracel. Jenže ani učitelské povolání mu nebylo zcela souzeno – po čtrnácti letech pedagogické práce musel školu opustit. Jeho onemocnění hrtanu bylo nevyléčitelné a učitel musí mluvit stále. Tak se rozhodl hovořit především psaným slovem.

 V Bruntále nalezl vnímavý a bystrý pozorovatel života příhodné podmínky pro další práci. Začal pracovat v nejrůznějších spolcích, psal články do novin a sám řadu listů vydával. Měl po tatínkovi blízko k lesnické práci, proto se stal i redaktorem lesnického časopisu. Zajímal se o lidové zvyky a různá slezská a jiná nářečí.

 Ona epizoda se spolkem moravskoslezských lyžařů nebyla jediná. Zajímal se i o divadlo. V devadesátých letech zamířil do Brna. Musel do světa vzdělanosti, aby i zde načerpal zkušenosti. V Brně založil noviny Mährisch – Schlesische Jagdblatt. Byl aktivním členem Německé lidové strany a za ni se stal v letech 1897 – 1900 dokonce poslancem Říšské rady. Osud ho později zavál zpět do Olomouce, ještě později do Štýrského Hradce a nakonec se v roce 1909 vrací do Opavy.

 Zde v roce 1913 zakládá první slezskou divadelní Lidovou scénu (Die Reihwiesener). Vrátil se tak i do rodného města. Slezská Lidová scéna organizovala každoročně divadelní festivaly na Rejvízu. To měl za sebou vydání prvních knih – psal povídky, sbíral pověsti, zajímal se o významné osobnosti Slezska a pustil se i do psaní divadelních her. Mezitím vydával i básně. V roce 1921 se odstěhoval do Koppenhausu v Lázních Jeseník. Odtud pocházela jeho matka. Vrátil se tedy do lůna svého rodu.

 V roce 1913 si město Bruntál slavnostně připomínalo 700. výročí propůjčení městských práv, čímž se královské město Bruntál v roce 1913 stalo prvním městem, v zemích Koruny české, které městské právo získalo. Z čehož je patrno, že jako město je Bruntál mnohem a mnohem starší, protože již v roce 1213 mělo systém, který město dělá městem. Slavnostní text k tomuto výročí napsal bývalý učitel bruntálské obecné školy, v té době již známý a plodný básník a spisovatel Viktor Heeger.

 Když se v lednu 1922 nový olomoucký arcibiskup Dr. Antonín Stojan obrátil pastýřským listem na věřící, aby podpořili výstavbu nového kněžského chlapeckého semináře v Bruntále, zasáhla tato výzva mnohé. Podobnou výzvu vydal i velmistr Řádu německých rytířů, probošt Paul Heider v Opavě. Nakonec vznikl spolek pro přístavbu chlapeckého semináře v Bruntále s počátečním vkladem dva miliony korun. Chlapecký kněžský seminář byl v roce 1919 provizorně umístěn ve 2. patře bruntálského zámku, jako částečná náhrada za v roce 1918 zrušený dvojjazyčný seminář v Kroměříži.

 Viktoru Heegerovi, muži s fantazií, přišlo na mysl, že by mohl založit loterii podporující stavbu semináře. Vyhlášení loterie bylo povoleno ministerstvem financí v Praze dne 5. září 1923. Byla vydána série 600 000 losů, která zaručovala 7 000 výher v celkové hodnotě 500 000 korun. Los stál 4 koruny a hlavní cenou byla selská usedlost v Bruntále s celým živým i mrtvým inventářem v hodnotě 150 000 korun. Druhou cenou byl automobil za 70 000 korun a třetí cenou skvostné svatební šaty za 25 000 korun.

 Tah losů se uskutečnil 9. listopadu 1924 v sále tovaryšského spolku v Opavě. V celé oblasti se pořádaly divadelní a jiné slavnosti. V roce 1924 napsal Viktor Heeger divadelní hru Dieseminarloterie, v níž uplatnil zkušenosti z průběhu loterie. Pomáhali všichni – místní podnikatelé, město Bruntál, mnoho občanů se zavázalo platit po dobu dvou let měsíčně jednu korunu svým farnostem ve prospěch výstavby. Nakonec bylo různými sbírkami získáno přes dva miliony korun, loterií další milión.

 29. září 1923 zemřel arcibiskup Stojan, který již předtím odkázal výstavbě semináře jednu třetinu svého majetku. Náklady na vlastní výstavbu velkoryse pojaté budovy umístěné na pozemku na okraji města, vzdušnou čarou naproti Uhlířskému vrchu. Nakonec to dopadlo tak, že se vybralo celkem přes sedm milionů a stavba mohla na jaře 1924 započít. Mistrovské plány vytvořil opavský architekt Ing. Adolf Müller, řízení stavby se ujal zkušený olomoucký stavitel Ing. Gustav Beyvl.

 V té době měla budova semináře 130 místností, 563 oken a 277 dveří. V prvním patře byla situována domácí kaple s varhanami a velká jídelna s kuchyní. Ve stylu stavby se vhodně snoubí barokní a renesační prvky. Budova byla postavena do čtverce o straně 55 metrů s vysokou věžičkou nad kaplí (41 m), když nejvyšší bod hřebene střechy dosáhl 32 m. Dne 14. srpna 1926 byla vysvěcena domácí kaple a objekt byl předán k užívání. Dne 2. září 1926 nastoupilo ke studiu 200 seminaristů a do konce roku 1939 zde vystudovalo celkem 900 posluchačů. Válka je vždy mimo jiné i nepřítelkyní vzdělávání, takže až po 2. světové válce se budova vrátila ke svému původnímu účelu – byla stavěna jako škola. Od roku 1946 spravovala budovu Kongregace bratří nejsvětější svátosti – Petrini. Proto se jí dodnes říká Petrin. Až do dnešních dnů složí vzdělávání.

Petrin

Viktor Heeger zemřel před 77 lety, 5. srpna 1935 v Opavě. 28. června 1936 byla na básníkově rodném domě č. p. 21 na náměstí v Cukmantlu (Zlaté Hory) odhalena pamětní deska ze slezského mramoru, s reliéfem básníkovy hlavy. Jejím autorem nebyl nikdo jiný než významný akademický sochař Josef Obeth. Ve spodní části desky umísti Josef Obeth známý Heegerův verš „Mit prüfendem Auge genoss ich die Fremde, mit ganze Seele aber die Heimat“ (Hloubavým zrakem vnímám kraje vzdálené, však celou svou duší domov můj). Tito lidé svoji zemi opravdu milovali.

Ulice vedoucí od nádraží ve Zlatých Horách směrem na náměstí byla pojmenována Viktor Heegergasse. V roce 1945 jsme básníkovu pamětní desku strhli a rozmlátili. Jeho ulici jsme pojmenovali po jiném slezském básníkovi, Petru Bezručovi. Kdyby Petr Bezruč znal okolnosti tohoto přejmenování, jistě by s tím nesouhlasil. Jenže tehdy by mu to asi nebylo nic platné. Až v roce 1958 na krajanském setkání v německém Memmingenu byla V. Heegerovi slavnostně odhalena pamětní deska s jeho reliéfem. Řeč při té příležitosti pronesl Prof. Dr. Peschel, shodou okolností bruntálský rodák. Jeho náhrobek na opavském hřbitově naštěstí potupy ušel.

 Syn slezského vlasteneckého básníka a spisovatele Viktora Heegera Hermann Heeger (3. 9.1888 Bruntál – 31. 5. 1958 Knittelfeld ve Štýrsku) se stal lesníkem po dědečkovi.

 Napsal také soubor povídek, ale hlavně vydal knihu o svém otci a výbor z jeho spisů, včetně bibliografie. A tak nám dnes paradoxně pouze budova Petrinu v Bruntále připomíná muže, který měl nápad s loterií. Jenže on měl nápad s lyžemi, se spolky, s divadlem, písněmi, básněmi, a kdyby nebyl národnosti německé, člověk by napsal, že to byl typický český kantor. Ale potřebuje dobrý učitel nějaký národnostní přívlastek?

 Pomník Viktoru Heegerovi již asi nepostavíme. Ale měli bychom si tohoto zemitého kantora připomínat. Nejen pro jeho průkopnickou práci v lyžování. Jeho básně opěvující „Zelené Slezsko“ neztratily nic na aktuálnosti. Jeho vtipné a břitké článečky tzv. koppenbriefe vyvolávaly řadu let úsměvy na tvářích tisíců lidí. Psal je totiž zajímavým slezským dialektem do opavského deníku „Deutsche Post“, který v té době vycházel nákladem 100 000 výtisků. A to bylo prosím před více než sto lety. Jak to ti lidé tehdy dělali?