Obecné odsouzení nedávných bratislavských dvou vražd, jak je tvrzeno, příslušníků LBGT+ komunity, správně kvalifikované jako terorismus, nevzbuzuje žádnou pochybnost o náladě ve společnosti. Jde o něco zcela nepřijatelného a zjevně není třeba o tom společnost přesvědčovat. Chápeme to dostatečně. Jinou věcí však je snaha některých dát do přímé souvislosti tento nepřijatelný čin se stavem občanské společnosti a vytvořit tak představu o celospolečenské atmosféře plné nenávisti, vyžadující dokonce zásah vlády.
Nesouhlas není nenávist a soustavné zaměňování těchto pojmů – nejen v souvislosti s komunitami LGBT+ - devastuje náš veřejný diskurs nad celou řadou i jiných významných otázek. Využívám každé příležitosti abych odmítl toto nepravdivé obviňování našich občanů z nenávistného, diskriminačního chování a jednání.
Tím ovšem nepopírám, že vztah většinové společnosti k LBGT komunitě by byl jednoduchý. V jednom z nedávno odvysílaných dílů TV seriálu Policie Modrava jedou policisté vyslechnout mladíka, který svým chováním dává zřetelně najevo svoji sexuální orientaci: zvláštní šišlavá mluva, kroucení se, což prý tyto osoby považují za svůdné, rozkošný, stále „pusinkovaný“ psíček a lítostivý pohled za odcházejícími statnými policisty, kteří pro tento případ mají ve scénáři předepsaný útrpný, chápavý úsměv ……Pro dramatický příběh dobré, ale opravdu se v normálním životě příslušníci dnes protestující komunity takto chovají? Jako karikatury své sexuální orientace? Opravdu v běžném životě se příslušníci této komunity natolik odlišují od ostatních, aby bylo oprávněné tvrzení že se „s nepochopením a diskriminací setkávali každodenně“ jak někteří dnes tvrdí? Nemyslím si to…
Sám se ovšem setkávám s obviňováním z nerespektu nebo dokonce s odsuzováním tam, kde proto není žádný důvod. V jednom z pořadu ČT Reportéři cz. si mladá lesbička stěžuje, že nemá možnost se na úřad ombudsmana obrátit, protože já příslušníky této komunity prý „nepovažuji za rovnocenné občany“. Její slova s realitou nemají nic společného, když z důvodů sexuální orientace se na úřad veřejného ochránce práv obrátili lidé v r. 2018 v 5 případech, v r. 2019 ve 4, v r. 2020, po mém nástupu do funkce v 8 a v r. 2021 v 7 případech. Tak jaképak „nepovažování“?
To, co dnes obecně nazýváme zločiny z nenávisti jsou v našem trestním zákoníku popsány v oddělení 5 nazvaném „Trestné činy narušující soužití lidí.“ Jistě by nebyl legislativní problém, aby jako hanobení (§355) podněcování k nenávisti (§356) nebo násilí (§352) proti zde vyjmenovaným, a zvláště chráněným skupinám obyvatel bylo doplněno, že tak bylo učiněno z důvodu „sexuální orientace“. Zvláště pokud zákon zde chrání občany pro jejich „vyznání, nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání“ kteří z tohoto důvodu patrně dnes již zvláštní ochranu nepotřebují. Již dnes je jsou však zločiny spáchané z důvodů odlišné sexuální orientace chápány jak přitěžující okolnost ((§ 42), kde se hovoří o „národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní nebo jiné podobné nenávisti…
Není tomu tak, že se s menším pochopením, ale spíše s lhostejností u většinové společnosti setkávají okázalé projevy sexuální orientace typu různými Pride, nebo zřetelně dávané najevo přesvědčení, že právě toto (např. genderově neutrální záchody) je ten moderní, pro budoucnost jedině přijatelný způsob života, což nechápou jen staří a hloupí?
Nedávno připomněla senátorka Kovářová, že až dvě třetiny dětí se dnes rodí heterosexuálním dvojicím, kteří spolu žijí mimo uzavřená manželství. Aniž bychom od nich stále slyšeli stížnosti podobně jak to slyšíme od stejnopohlavních párů, které jsou v naprosto stejné situaci. A pokud jde o výchovu dětí: nikdo rozumný nemůže tvrdit, že dítě vychovávané stejnopohlavním párem by jen z tohoto důvodu nějak trpělo. Ale stejně tak by tyto páry neměly vehementně popírat, že prostě nedokážou naplnit jedno z mezinárodně a obecně uznávaných práv dítěte, totiž právo znát své rodiče. Nenaskakujme na další důvod rozeštvávání společnosti. I tak je jich už dost…