Petr se mnou sloužil na vojně v půlce osmdesátých let v Prachaticích. Žil někde u Plzně, rozuměli si a často si povídali. Jednou mně překvapil, když řekl, že ti hnusní komunisté ublížili jeho rodině víc než nacisté.

To mne docela zarazilo a tak se ptám, jak se to stalo. A odpověď zněla, že jeho rodině patřila vyhlášená hospoda. V roce 1939 nás sice okupovali Němci, ale pohostinství jim zůstalo. Pak nás ovšem v roce 1945 obsadili Rusové a o hospodu později přišli. „Hitler nám hospodu nechal, kdežto Stalin nám ji ukradl,“ zhodnotil to stručně Petr.

Pak uvedl, že se jednalo o slušnou restauraci, kam chodili na jídlo i lidé, jak se říká z lepší společnosti. „Dobře se u nás vařilo, a čepoval skvělý Prazdroj, náš podnik byl vyhlášený široko daleko. Pak přišli Němci, ale nic se nezměnilo, hospoda nám zůstala, akorát potraviny byly na lístky a my dělali menší porce jídal. Chodili k nám i Němci, a mezi nimi i důstojníci, ale proč ne, host jako host. My si hleděli kšeftu, nás politika nezajímala. Tím, že bychom nechtěli obsluhovat Němce bychom nic nedokázali, nic by se nezměnilo. Ostatně s Němci se snažila vyjít většina Čechů. Tím nemluvím o kolaboraci, ale o přežití. Hrdinů, kteří se dali na odboj byla menšina, většina lidí se snažila hlavně přežít,“ řekl Petr.

Namítl jsme mu, že s nacisty to přece nebyla žádná selanka, a připomněl Lidice, koncentráky a další jejich válečné zločiny. Petr oponoval: „To nepopírám, ale když si člověk Němců nevšímal, oni si ho také nevšímali. My jsme je samozřejmě museli brát na vědomí, ale zbytečně je neprovokovali a oni nám dali pokoj. Na druhé straně jsme nebyli žádní zrádci, což dokazuje fakt, že můj děda, který hospodu vedl, nebyl po válce obviněn z kolaborace a ta nám zůstala.“

Pak však přišel komunistický únorový puč v roce 1948 a soudruzi lidem sebrali jejich majetky. Přitom často i v rozporu s jimi přijatou ústavou v květnu 1948, která zaručovala soukromé vlastnictví do 50 zaměstnanců. Jenomže soudruzi nerespektovali nic, ani vlastní zákony. Vznikla tady bezprávná rudá totalita a na Petrovu rodinu došlo v padesátém roce, kdy jim komunisté jejich restauračku uloupili a samozřejmě bez náhrady. „Předali jsem těm bestiím solidní podnik a o oni z něj během chvilky udělali zaplivanou čtyřku,“ posteskl si Petr.

Jasně, že nemusíme s Petrem souhlasit, ale on pouze přednesl svůj úhel pohledu, na který měl právo. Každý přece může svobodně vyslovit svůj názor. Pravda, tenkrát za socialistické totality to nešlo. Říci tehdy něco takového veřejně, tak by z toho mohl být nejhorší kriminál mezi vrahy a lupiči.

Od konce vojny o Petrovi nic nevím. Jenom doufám, že křivda spáchaná rudou sebrankou na jeho rodině byla napravena, oni dostali v restituci svůj podnik zpátky a opět v něm provozují skvělou restauraci.