Digitalizaci postihla další blamáž a jako obvykle se hledá viník. Kdekdo opět ukazuje na mediální rady. To je ale nepřípustné zjednodušení. Zkusme se na věc podívat z trochu vyšší perspektivy. Osm let tu vládla sociální demokracie, čtyři roky sama, čtyři roky v koaliční vládě, ve které měla hlavní slovo.

V normální zemi by nejdříve vznikl nějaký koncept, z nějž by vycházela příslušná legislativa, složitá technická operace, jako je digitalizace vysílání, potřebuje také správný algoritmus kroků. Nejdříve je třeba vypořádat již existující televize, tzn. nejen je „překlopit“ (z analogu do digitálu), ale dohodnout s nimi i vracení kmitočtů, včetně klasického „od kdy do kdy a co za to“. Teprve pak mohou být vpuštěni další zájemci. V režii ČSSD všechno běželo obráceně. Legislativou se končí, licenčním řízení pro nové zájemce se začínalo. A teprve, když se rozlilo mléko v podobě soudem zrušených výsledků digitálního tendru, všichni dodatečně zjišťují, že největší a nejsilnější soukromá televize má také nějaké své zájmy. A pochopitelně i prostředky a páky, jak si je prosadit.

ČSSD se dopustila dvou hlavních omylů, respektive znásilnění. Její politici digitalizaci televizního vysílání nikdy nevnímali jako čistě technický problém, nýbrž byl to pro ně především prostředek k politickému překreslení mediální mapy České republiky. Tomu přizpůsobili svoje kroky jak v oblasti legislativy, stejně jako předtím při ovládnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a později Rady Českého telekomunikačního úřadu.

Druhým omylem je pak naivní podcenění největšího problému digitalizace, kterým však není sama technická stránka věci. I sebesložitější technické záležitosti jsou inženýři a technici s to řešit. Jediným opravdovým problémem digitalizace jsou peníze. Hodně peněz. Strašně moc peněz. Peněz, které někdo musí investovat. Ale kdo? Stát, veřejná televize nebo soukromí investoři? Naši socialisté milují stání zásahy, regulaci a veřejný sektor. Proto také s obdivem hledí do Skandinávie či do sousedního Rakouska, kde vše probíhá pod křídly veřejnoprávní televize. Nějak si ale nepovšimli, že Česko je už řadu let v úplně jiné situaci. V tom obdivovaném Rakousku totiž donedávna žádnou – natož pak silnou a vlivnou – soukromou televizi vůbec neměli. U nás soukromý sektor je a jeho zájmy již prostě nelze obejít. Můžeme s tím – slovy klasika – nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno. Česká digitalizace proto musí od prvopočátku stát na dvou nohách, veřejnoprávní i privátní.

Socialisté ruku v ruce s komunisty tohle nerespektovali a se zamlčovanou politickou motivací vždy nějak upřednostňovali veřejný sektor na úkor privátního. Když se schvaloval zákon o elektronických komunikacích, celá digitální část z něho vypadla. Zůstal ale veřejnoprávní multiplex. Předčasně a jen pro zlost privátnímu sektoru. Když se pak problém opožděně řešil novelou zákona o vysílání, namísto zodpovědné fundamentální diskuse, zda místo jednotlivých pozic nelicencovat celé multiplexy (jak to navrhoval kupříkladu Petr Pleva z ODS), se nejvíce řešil pseudoproblém očištění Primy od regionů. Přitom kdyby se šlo cestou licencování celých multiplexů, od počátku by se dostali do hry jen skutečně silní hráči s patřičným finančním zázemím. Vznikl by model 5 + 1, jeden multiplex byl měla ČT, jeden Nova, jeden Prima, tři další by zbyly na novou konkurenci. Pravda, přišla by o něco později. A další podraz vůči podnikatelům? Kdyby se malé regionální televize nevzepjaly k takřka heroickému odporu, parlamentní levice by je bez mrknutí oka pohřbila, protože měla zrovna v merku ten šikovný předvolební „očišťovací“ kšeftík s Primou.

Spousta napáchaných škod už napravit nejde. Něco však ano. Výměna vládní garnitury je vhodná a přirozená příležitost ke korekci a redefinovaní některých postupů české digitalizace. Kulatý stůl všech zainteresovaných by byl jistě vhodnějším kolbištěm než soudní síň. Profitovat z toho nakonec mohou všichni: soukromé i veřejnoprávní televize, regulátoři, politici a na prvním místě divák.

15. 9. 2006, www.petrstepanek.cz