Než se dostanu k vojínu Vránovi, porozhlédnu se po světě. Tedy, projdu si zprávy ze světa, jak je prezentují média. Kdybych měl podlehnout dojmům – kupříkladu – ze zpráv pocházejících z USA, moc radosti bych neměl. Byl jsme v té zemi několikrát, k pozitivnímu vztahu mě vycvičila nenávistná propaganda komunistického režimu v době mého dětství, mládí i větší části dospělosti. Takže by mě bolelo, kdyby se měla rozpadnout do nepokojů, neřkuli občanské války. K tomu všemu to tam směřuje, naznačují to média. A jinde taky.

Leda by si média kecala do lebedy, jak se říkávalo. Dnes se to asi říká jinak, ale obsah je podobný.

Propadu do trudnomyslnosti, a do ní bych bezpochyby upadl, mi brání vzpomínka na vojína Vránu. Vojenská léta jsem strávil v hodnosti poddůstojníka absolventa a pak na cvičeních už jako důstojníka. Prakticky to znamenalo, že jsem míval dozorčí služby tam i onde. Mezi profesionálními důstojníky se tradovala mýtická figura imbecila záklaďáka, zdroje veškerých průserů, autora následujícího hlášení:

Vojín Vrána, dolní brána. V muničáku padla rána, zastřelila kapitána. Jinak se nic zvláštního nestalo.

Tuposti vojínů Vránů se důstojníci obávali. Nevím, jak je to v dnešní profi armádě, která je výběrová a doufám tedy, že je pologramotných postpuberťáků ušetřena. Tehdy tvořili jádro jejího kádru. Jednou jsem měl službu coby dozorčí u dálnopisu na divizním velitelství v Plzni. Dálnopis byl přístroj dnes neznámý – něco jako psací stroj a lezly z něho zprávy psané na nekonečném pruhu papíru. Přístroj byl přísně tajný, jako všechno na vojně. Obsah totálně tajný: jedna jobovka za druhou. Vojáci se poprali. Z jedoucího náklaďáku vypadl granát. Vypukl požár. Desátník vypadl z okna. Západoněmečtí policisté zadrželi opilého zběha, tvrdí že neví kde je. A tak to šlo celou noc.

Měl jsem z toho pocit, že se cosi stalo a nastal rozklad armády a dopadne to jako ve Švejkovi, že na každém stromě na Karláku bude sedět jeden voják bez disciplíny. Vyvedl mě z toho zkušený profesionál. Tak to je každý den, vysvětlil. Jakmile se kdekoli cokoli stane na celém území spravované divizním velitelstvím, přijde to do hlášení a skončí na dálnopisu, který mě tak překvapil. Takový dálnopis je na velitelství každé z šestnácti divizí ČSLA.

„Co s tím?‟ ptal jsem se.

„Nic. Je to normální,‟ zněla odpověď. Všude je nějaký vojín Vrána. Ztrácí granáty a vypadává z okna. Všude na světě se děje něco nepatřičného, v krajním případě tragického. A každé médium, včetně našich ctihodných Lidových novin, je něco jako dálnopis na plzeňském velitelství někdejší devatenácté motostřelecké divize. Média jsou žumpa zachycující špatnost světa.

Jenom nevím, jestli mě má to poznání osvobozovat, nebo tlačit do ještě horší nálady. Jsem vojín Vrána a nevím, co mám vlastně ohlásit.

________________________________________________________

Měsíční kolonie Arkádie upadla do obtíží. Správy se ujali soudluzi, usmyslili si proměnit Měsíc v jeden jediný přírodní park se vzrostlými stromy, pestrou květenou a pestrobarevnými ptáky. Je zakázáno klást dotaz, jak by se toho chtělo dosáhnout, když na Měsíci není vzduch a je tam nízká gravitace. Soudluzi nepotřebují vysvětlovat, stačí jim, že mají pravdu. Dvojice hrdinů arkadského cyklu Kuba Nedomý a kyborg Dědek Čuchák se s tím musí nějak vyrovnat. Že to nebude jednoduché, o tom svědčí i to, že proti nim stojí oživlí vojáci terakotové armády čínského císaře Čchina. Není náhoda, že poměry v novém sci-fi románu Ondřeje Neffa vám budou v mnohém připomínat naši každodenní skutečnost.