V končícím týdnu měl každý na této planetě s připojením na internet aspoň teoretickou možnost poprvé v životě se podívat v klidu na to, jak žralok žere člověka a na to, jak šílenec bodá kdesi ve Francii do malých dětí. Dá se úspěšně usuzovat, že na skon mladíka v čelistech žraloka tygřího a akt poznamenání dětí hrůzou na celý život se s nejrůznější motivací „mrkla“ třeba miliarda lidí. Dokumentování svědky prakticky čehokoli kdekoli na světě díky chytrým telefonům mění žurnalistiku či spíše zpravodajství. Tragédie, i ty nejsyrovější, o kterých jsme až dosud četli s jistým časovým odstupem a jejich průběh jsme si mohli jen představit, můžeme nyní takříkajíc prožít s jejich aktéry. Je to dobře?

Každý je reportér
Abychom o určitých věcech mohli říci, že se staly, zvláště mají-li širší sociální význam, musí o tom existovat důkaz. Tuto službu tradičně zastávali nejrůznější novináři a reportéři, na základě vyhodnocení nákladů a výnosů pokrytí a předložení veřejnosti té či oné události. Tak nějak je tomu dodnes. Ovšem internet a s ním skutečnost, že téměř každý z nás v kapse disponuje technikou, s jejíž pomocí může být velmi snadno „reportérem“, mění pravidla hry. Pokud je majitel mobilu svědkem „táhnoucí“ události, patří do redakce. Může jít o věci nádherně něžné i úplně opačné. Příběhy se žraloky a bodáním dětí předávané těmi nejmasovějšími médií od svědků těchto tragédií divákům dokazují, že téměř padá zábrana určující negativní morální pól.

Pokud z dálky natočíte agresora, jak na zastávce umlátí seniora, a umístíte takové video na sociální síť, zřejmě se nic moc neděje. A to jak v případě, že točící je voyeur, tak v případě, pokud takové video například pomohlo usvědčit pachatele trestného činu. Kdo na to má žaludek, ať se mrkne. Pokud si k podobnému materiálu zaplatí reklamu Kia nebo upoutávka na novou sérii Zoufalých manželek na Primě, bavíme se už o něčem trochu jiném. Je přinejmenším s podivem, že poměrně seriózní značky s tak explicitním a kontroverzním spojením bez problémů souhlasí. To mimochodem platí už více než rok o všech šílenostech ukrajinské války.

Ctnost nebo ostuda?
Dostávají se komerční produkty do našeho vědomí a před naše zraky více na křídlech prostého zájmu diváků o zhlédnutí reálného trestného činu, rozstřílení někoho tankem apod., nebo dokumentární hodnoty dané věci? Vyžaduje to druhé to první, aby neubylo pravdy a přesvědčivosti? Musíte nutně vidět snědení člověka, abyste uvěřili, že k tomu došlo? S trochou nadsázky: v době posedlé bojem proti dezinformacím jde asi opravdu o nutnost, pro sichr. Nezapomeňme jen – taky pro sichr – ale i na možnost, že pokud je převažujícím nebo nadbytečným smyslem určitého zpravodajství sdílení brutality, je autorem nebo sponzorem v podstatě schvalována. A to se vůbec nebavíme o pocitech lidí, jejichž blízcí v takovém případě svou smrtí a neštěstím platí té či oné značce a televizi živobytí. To by zas bylo něco k tomu dnešnímu „schvalování genocidy“.

Tradiční obranou bulváru – vlastně se nebavíme o něčem zásadně novém – je „zpravodajská hodnota“ konkrétní zprávy. Pokud někomu jako médium pustíte ze záznamu de facto přímý přenos vraždy a věc uzavřete krátkým interview s policisty, utrápeným výrazem moderátorů, nebo dohrou v soudní síni, jste z obliga. Stalo se něco významného, dokonce to někdo zachytil, podívejte se, to snad není možné, opravdu hnus, však si to viník jistě odpyká. Žraloka chytili a umlátili, přátelé, vše v pořádku. To hodné auto, co na něj byla reklama hned před vraždou, si můžete s klidným svědomím koupit, protože tím platíte morální růst. V takovém kontextu je pohled na brutalitu téměř občanskou ctností.

Vracíme se do Říma
Nikdo a nic dnes asi nezabrání něčemu jako návratu k Římu. Pokud nemusíme jít na to či ono představení osobně, snad není ani ostudou se anonymně podívat na cokoli. V tom případě je ale otázkou, co je a kam – v kontextu médií, nikoli soukromě - patří porno. Ublíží otevřené sledování jednoho nebo druhého méně nebo více? Máme si a na co ve školách hrát před dětmi? Učíme je rozeznávat „ruské“ hybridní hrozby, ale tolerujeme ve zpravodajství akty usmrcení? Není to směšné? Snad kdyby snědeným nešťastníkem nebyl Rus, ale Ukrajinec, a pobodaným byl Syřan, zpravodajská „etika“ by zvítězila.