Existují místa plná života, lahodící duši i oku, kde si rádi odpočineme a budeme se do nich s láskou vracet. A existují místa, jež nás vyděsí svou ubohostí, mrtvá místa, na nichž se podepsala minulost, ale především my, lidé. Jsou to místa, jež nejprve člověk upravil k obrazu svému, pln nadšení a elánu z tvůrčí činnosti, a pak je zničil. Jsou to místa, kterým člověk odhalil svou druhou tvář, tvář lhostejnosti a zahálky. Místa bývalého civilizačního rozkvětu, nyní opuštěná a zapomenutá.

Jedno takové se nachází v kouzelné romantické krajině poblíž Slavkovského lesa, několik kilometrů od Karlových Varů. Jmenuje se Kyselka a jedná se o bývalé lázně založené v roce 1829 (ačkoliv zmínku o léčivé Bukové Kyselce lze vystopovat až daleko v roce 1522 v balneologickém spisu dr. Václava Prayera) a do své nejkrásnější podoby rozrostlé v letech 1873 – 1910, kdy se o ně láskyplně staral jejich vlastník, Heinrich Mattoni. Nechal zde vybudovat nejen firmu se stáčírnou a expedičními sklady, ale vystavěl vodoléčebné domy, honosné hotely a úchvatné kolonády, vtiskl městečku výraz s láskou, s jakou sochař vytvoří z kamene umělecké dílo.

Když 14. května 1910 Heinrich Mattoni zemřel, zanechal po sobě rozkvétající lázeňské městečko a prosperující akciovou společnost nesoucí jeho jméno. Od té doby uběhlo 97 let, mnoho na to, aby se ledacos změnilo, ale málo k tomu, aby se zapomnělo. Po mnohých restrukturalizačních změnách akciová společnost Matonni opět minerální vodu dodává. Ale když dnes procházíte kolem Mattoniho vily či Ottova pramene, chce se vám plakat nad tou marností. Nedokážeme s úctou spravovat dědictví, jež nám je svěřeno do rukou?

Dnešní podoba Kyselky dokazuje, že NE. Lázně totiž nejprve žily z výdobytků starých časů, potom začaly postupně uvadat a od roku 1992, kdy v nich proběhla neúspěšná privatizace, již jen chátrají. Spousta budov se nachází v katastrofálním stavu, střechy chybí nebo se propadají, v budově Ottova pramene vyvěrá zbůhdarma ze země léčivá voda, která se roztéká po rozlámané, děravé podlaze. S rozbitými okny si škodolibě pohrává vítr, takže to občas třískne a vy polekaně vzhlédnete. Na střeše občas zašustí igelit a pak to zlověstně zapraská. Jako by tady strašili duchové. Ale přitom je jen jediný, agónií ochromený "genius loci".

Momentálně se blýská na lepší časy, protože lázně v roce 2005 koupila česko-italská společnost C.T.S. - Duo, která hodlá budovy, jež se ještě zachránit dají, zrekonstruovat. Nový majitel lázní Miroslav Sklenařík z výše uvedené společnosti by chtěl po dohodě s památkáři zachovat ráz lázní, i když jejich využití spatřuje spíše v cestovním ruchu. Přestože by si všichni zdejší obyvatelé i pamětníci právě tohle přáli, někteří to vidí skepticky. Jednání trvají příliš dlouho a každá další zima se na stavu budov záporně podepisuje. Optimisté doufají, že lázně se svého částečného znovuzrození dočkají. Kdyby se tak stalo do roku 2010, sté úmrtí Heinricha Mattoniho by dostalo zcela nový význam. Zdejší obyvatelé už by nemuseli truchlit nad umírajícím odkazem a mohli by s nadějí hlásat, že ráz krajiny, v níž žijeme, zobrazuje naši minulost a zrcadlí se do budoucnosti.