Nárok na soudní ochranu je základním právem chráněným Listinou základních práv a svobod. Každý, kdo se marně pokoušel vyvolat trestní stíhání úředních činitelů, o nichž se domnívá, že neblaze zasáhli do jeho práv, ví ale své o nejisté dosažitelnosti soudní ochrany.

Pomineme-li nezpůsobilost oznamovatele vysvětlit srozumitelně svou věc, nejčastějšími překážkami bývají byrokratické obstrukce, pohodlnost či přímo nekompetentnost činitelů vyhodnocujících podání, ale v případě trestního řízení také stavovské a kolegiální vazby, jež slouží k ochraně podezřelých před vyšetřováním.

Jako by to nestačilo, v civilním řízení bývají překážkou přístupu k soudní ochraně peníze. Existují sociální skupiny, pro které je zaplacení soudního poplatku nebo jistiny při žádosti o předběžné opatření neřešitelným problémem. K tomu přistupuje složitost právního řádu, která postupně a stále více zužuje okruh právních záležitostí, jež může průměrně vzdělaný občan u soudu řešit bez nákladné pomoci advokáta.

Každý má právo domáhat se prominutí nebo snížení soudních poplatků či požadované jistiny a může získat bezplatnou právní pomoc. To je ovšem šedivá teorie. Zeleným stromem života je soudní praxe při projednávání žádostí o prominutí poplatků. Stále znovu mě překvapují zamítavá rozhodnutí žádostí důchodců a žen-samoživitelek s malými dětmi. Většinou se v mně známých případech žadatelé domohli svého až v odvolacím řízení. Ale také jsem se setkal se vzkazem soudu důchodci, jenž měl zaplatit poplatek ve výši dvojnásobku důchodu, že si má potřebnou částku půjčit. Soud nemá povolit prominutí soudního poplatku, vztahuje-li se k návrhu, jenž je zjevně neúčelný. Ovšem v takovém případě by měl o žádosti rozhodovat soudce, nikoli vyšší soudní úředník, jemuž soudní praxe dává moc předjímat soudní rozhodnutí.

Bude-li uzákoněn návrh ministra spravedlnosti na zvýšení soudních poplatků, který vláda propustila k projednání v Parlamentu, význam peněz jako překážky v přístupu k právu se dále zvýší. Pan ministr argumentuje mimo jiné tím, že od r. 2000 se soudní poplatky neupravovaly, jejich vývoj nesledoval inflaci a obecný růst nákladů. Zapomíná při tom na to, že také životní podmínky obyvatelstva se zhoršily, přičemž zvlášť trpí sociálně slabé vrstvy. Uvedl, že naše soudní poplatky jsou jedny z nejnižších v Evropě, ale nezmínil se, že je možný i jiný přístup k soudní ochraně práv občanů, jejíž obstarání patří k základním povinnostem státu vůči veřejnosti: čl. 119 španělské ústavy stanoví bezplatnost soudního řízení.

V návrhu se uvádí, že dosažení smíru bude důvodem k vrácení 80% zaplaceného soudního poplatku. Ale podle současné právní úpravy se v některých případech vrací plných 100%.

Nicméně chápu, že státní pokladně se nedostává peněz, prohospodařených v minulých letech loupeživými politiky, státními úředníky a různými lobbisty a spekulanty, takže obyvatelstvu nezbývá než sáhnout hlouběji do poloprázdných kapes také před branami justice. Pokud by se zjednodušil způsob projednávání žádostí o prominutí poplatků sociálně znevýhodněným skupinám obyvatelstva a začala by se v přístupu k nim uplatňovat přiměřená velkorysost, se zvýšením některých poplatků bychom se mohli smířit. Za nepřijatelné bych ale považoval např. zvedání nákladů na řízení o výživném.

Za mravně zvrácený považuji úmysl zpoplatnit řízení o odškodnění za škody, způsobené státem. Zde se návrh staví do cesty uplatnění základního práva, zajištěného čl.36 odst.3 Listiny základních práv a svobod. Stát má občanům ručit za to, že jeho orgány se vůči nim nedopouštějí bezpráví. Pokud to nedokáže, nemůže vytvářením finančních překážek bránit postiženým, aby se domáhali svých práv. Zvlášť se to týká požadavků na náhradu za neoprávněně uvalenou vazbu nebo uložení trestu odnětí svobody. Každé odnětí svobody je ničivým zásahem do finanční bilance postiženého. Pokud mu stát způsobil škodu, nemá právo požadovat, aby si platil za vymáhání odškodnění. Není ani na místě se odvolávat na zneužívání práva kverulanty či předkladateli šikanozních návrhů: určitě netvoří většinu mezi žalobci a není správné kvůli kverulující menšině postihnout i ty, jejichž nároky jsou opodstatněné.

K omezení počtu žádostí o odškodnění vede jiná cesta: zavedení tvrdých postihů státních zástupců a soudců, kteří nekvalitním výkonem služby zavinili neoprávněné odnětí svobody. Její nastoupení by časem vedlo k zvýšení odpovědnosti při zacházení se svobodou účastníků řízení, následně by nastal pokles celkového počtu uvalených vazeb a trestů odnětí svobody. Na to, aby se pan ministr pustil touto cestou, by ovšem musel překročit svůj stín a rozloučit se jak s vyhraněně represivním pojetím funkce justice, tak s příznačnou nechutí zasahovat proti svévoli státních zástupců a soudců.