Vznik Československé republiky byl nadšeně přivítán a nová republika se brzy stala samozřejmostí. Nicméně zhruba až do jara toho roku nebylo vůbec jasné, že nějaký takový stát vznikne. Češi jistě po samostatném státě toužili, ne každý byl ovšem přesvědčen, že je možné ho dosáhnout, a patrně nikdo by si na jaře toho roku nepředstavoval, že vznikne poměrně protáhlý stát zahrnující nejen Slovensko, ale i Podkarpatskou Rus... Počátkem toho roku by si lidé jistě tipli, že se z Rakouska-Uherska stane spíše nějaká federace národů.

Za vznik Československa vděčíme do značné míry T. G. Masarykovi. Ten v exilu vyvíjel neúnavnou činnost. Jezdil po Evropě i po světě a získával podporu pro vznik samostatného českého státu, později Československa. Nebyl jediným exilovým politikem, by ale zřejmě nejaktivnějším, nejpilnějším. Byl to člověk s vizí, a protože měl jasnou vizi, dokázal ji uskutečnit. Mnozí jiní jen čekali nebo reagovali na události.

Roku 1918 se projevily některé jinak skryté české vlastnosti či dovednosti. Současně ale bylo při zrodu Československa zaděláno na některé potíže, které se brzy a nevyhnutelně dostavily.

Ke slavným okamžikům českých dějin patří činnost českých legií, zejména těch na Rusi. Málokdo ví, že v březnu a dubnu roku 1918 byly české legie nejlépe organizovaným, nejlépe vyzbrojeným a nejdisciplinovanějším vojenským tělesem na území bývalé carské říše. Existuje telegram poslaný Leninem v březnu roku 1918, v němž jsou slova: "Získáme-li Čechy a lotyšské střelce, bude bolševická revoluce zachráněna." Bolševici měli tehdy na kahánku a pokud by se Češi obrátili proti nim, dějiny světa by se asi vyvíjely jinak... Nu, dobře víme, že nemá valného významu uvažovat o tom, "co by bylo, kdyby". Na rozdíl od "lotyšských střelců", kteří se pak stali nechvalně známými hrdlořezy ve službách krvavé bolševické revoluce, Čechy Lenin nezískal; dohodl se s nimi na tom, že Češi odzbrojí a odjedou přes Murmansk a Archangelsk bojovat na západní frontu. Když ale Angličané tyto severoruské přístavy obsadili, trvali bolševici na tom, že Češi musí jet přes Sibiř. To je ale už jiná kapitola. V každém případě však platí, že české legie byly na Rusi všude vítány, protože s nimi přicházel pořádek a spravedlnost. Škoda, že málokdo tuto slavnou historii zná.

Pozoruhodné bylo rovněž předání moci mezi rakousko-uherskou byrokracií a nově vznikající československou správou. Bylo velmi spořádané a dělo se s minimálními ztrátami. Snad v něčem posloužilo jako vzor jinému poklidnému předání moci, k němuž došlo v roce 1989; to se ovšem týkalo zcela jiných partnerů, a jak víme, jeden z nich byl velmi proradný.

Přes mnohé pozitivní věci, které by bylo možno zmínit, zde byl jeden vážný problém. V Československé republice se hovořilo o státotvorném národě, národě československém, který měl dvě větve, českou a slovenskou. "Československý národ" byla ovšem fikce. Ne že by se nemohla ujmout. Vznikl přece i "americký národ", a to ze složek ještě nesourodějších, než byli Češi a Slováci. Zde není místo pro úvahy, proč se "československý národ" neujal. Je ale nutno zmínit, že Němci žijící v Sudetech od počátku za "státotvorný" národ nebyli považováni. Přitom není bez zajímavosti, že v Československé republice žilo více Němců než Slováků. Ještě roku 1918 se sudetští Němci pokusili vytvořit "Sudetskou župu" a připojit se k Rakousku; tento pokus byl ovšem potlačen, a to i násilím.

To, že Československá republika zahrnovala i početnou maďarskou menšinu na jižním Slovensku, byl rovněž problém. Snahou vítězných mocností bylo udělat Rakousko a Maďarsko (coby poražené národy) co nejmenšími. Tak se početná maďarská menšina ocitla jednak v Československu, jednak v Rumunsku a v "Království Srbů, Chorvatů a Slovinců", jež se zanedlouho přejmenovalo na Jugoslávii. S odstupem času se mi toto rozhodnutí nejeví jako příliš moudré. Uplynulo již devadesát let a tento problém stále není uspokojivě vyřešen a je doposud příčinou napětí.

Bylo to ovšem jednak Masarykovo pojetí státu, jednak skutečnost, že Československo bylo mnohonárodní, co přispělo k tomu, že ze států střední a východní Evropy byl v Československu nacionalismus patrně nejslabší - rozhodně slabší než v Polsku či Maďarsku. Naopak zde byl nejsilnější princip občanský.

Československo mělo od počátku velmi rozumnou vládu, která prováděla realistickou hospodářskou politiku. Tak bylo Československo malým zázrakem - vyhnula se mu katastrofální inflace, jež zasáhla bez výjimky všechny sousední státy. Vyrovnaný rozpočet a prakticky nulové zadlužení doprovázelo náš stát po dlouhou dobu, dokonce i během komunistické vlády byl zahraniční dluh Československa nesrovnatelně menší než třeba polský či maďarský. Za to vše vděčíme činorodosti a střízlivosti našich předků.

Domnívám se, že světlou stránkou českých dějin byla i nezištná pomoc Slovensku. Zatímco fikce československého národa příliš šťastná nebyla, skutečností zůstává, že mnoho Čechů odjelo na Slovensko, aby tam pomáhalo k zvelebení národa i země. Tito lidé si mnohdy ekonomicky i sociálně pohoršili a opustili své širší příbuzenstvo. Jejich přítomnost na Slovensku byla ovšem velmi potřebná, neboť národnostní útlak v Uhersku byl nesrovnatelně krutější než národnostní útlak v českých zemích. Pokud se dobře pamatuji, v době vzniku Československa neexistovala jediná slovenská vysoká škola a existovaly pouze tři školy střední. Proto na Slovensku chyběla vzdělaná domácí inteligence.

V každém případě platí, že přes všechny problémy a nedostatky byla česká společnost po první světové válce plná zdravého étosu, nadšení a činorodosti. Tyto pozitivní stránky české povahy se krátce vzedmuly ještě v roce 1968 a v roce 1989, nikdy však neměly dlouhého trvání - z důvodů, které známe. To, co se zrodilo roku 1918, ale trvalo až do roku 1938. Češi tehdy svůj stát milovali, vážili si jej a učinili jej domovem nejen pro sebe, ale i pro mnohé, kdo prchali před násilím, nejprve ze sovětského Ruska, později i z hitlerovského Německa. Rok 1918 skutečně zahájil slavnou kapitolu českých dějin.

V době, kdy vznikalo samostatné Československo, došlo i k jedné události na poli církevním. Reformovaná církev (kalvinistická) a Církev augšpurského vyznání (luterská) se v Čechách a na Moravě spojily v Českobratrskou církev evangelickou. (Toto spojení se netýkalo německých sborů a Slezska.) Takových spojení se v dějinách mnoho neodehrálo - křesťané měli spíše tendenci se štěpit. Určitou vadou na kráse bylo, že toto spojení nebylo neseno ani tak étosem náboženským, jako spíše étosem národním. "Co Čech, to husita." Nešlo tedy o skutečné duchovní obrození, což se projevilo až později, po letech.