Peníze kazí člověka. To ví přece každý. Ale nikdo neřekne nahlas: tak je zrušme! Přitom je nevyšší čas. První malé kroky k tomuhle krásnému cíli už máme za sebou, chce to jen odvahu jít dál.

Těmito prvními kroky jsou deputáty, stravenky, poukazy. Ale to je jen slabý začátek. Navrhuji zavést pivenky. Každý zaměstnanec by dostával na den dejme tomu tři pivenky, aby moc nechlastal. Pivenky by byly samosebou nepřenosné, ne prodejné jako emisní povolenky, protože to by pak byli abstinenti ve výhodě a ve veřejných dražbách by mohli šroubovat cenu svých přebytečných pivenek bůhvíkam. Takový závislý pivař mého formátu by byl ochoten za jednu pivenku dát třeba i deset mléčenek nebo dvě cigaretěnky.

Peníze svou hodnotově neutrální povahou jen maří snahu všech, kdo to s námi myslí dobře a kdo vědí, kolik čeho máme kupovat a konzumovat. Proto by místo části platu bylo třeba přidělovat kníženky. To není žádná forma divoženek z Národní galerie, ale lístky na knihy. Kdo by je v knihkupectví včas nesměnil za některý titul z předepsané literatury, tomu by v neděli přišli zástupci uličního výboru do obýváku a předčítali by mu, co lajdácky zameškal. Třeba některého ze zezelenalých autorů.

Část platu bychom dostávali v elektřenkách. Dosavadní formy regulace spotřeby energie jsou totiž evidentně nedostatečné, jen se koukněte z okna na to zuřivé oteplování. Elektřenky by stačily tak na půl hodiny sledování ekologického pořadu v televizi denně a ještě snad na pár minut provozu úsporné žárovky, aby prostatik v noci trefil na záchod.

Samozřejmostí by byly botěnky, kalhotěnky, sukněnky nebo třeba pastozubenky. Náš průmysl by přestal bezhlavě spotřebovávat suroviny a energii pro výrobu naslepo, protože by se vyrobilo jen tolik zboží, na kolik by se natiskly lístěnky. Teda lístky. Svobodným by se mohly jednou za měsíc přidělovat kurvenky perlovenky, ale zde by hrozilo riziko, že by se s nimi někdo dobýval do některého úřadu.

Nemá cenu bůhvíjak vtipně nebo trapně rozvíjet další nápady, ty určitě skáčou do hlavy každému čtenáři. Jde přece o princip. A o sílu vzepřít se diktátu peněz. Každý z nás by měl jít do sebe a nemilosrdně skoncovat s předsudky, které nám brání uskutečnit tento sen.

Půjdu příkladem a běžím si do redakce Lidových novin po patnácti letech vyzvednout své stravenky za nějakých 35 tisíc korun, které jsem si za dobu svého působení v tom podniku z mladické nerozvážnosti a ideologické zaslepenosti odmítal odebírat.

Musím končit, došly mi bloggenky.

Převzato z blogu autora