Každá krize skončí a když skončí, počítají se ztráty a hodnotí se, kdo je vítěz a kdo poražený. V naší současné krizi bude poražený virus Covid19, ať to bude dříve, nebo později. Kdy se to stane, neodhadne dneska nikdo. Zatím nevidíme světlo na konci tunelu a nemůžeme hovořit ani o konci začátku.

Nicméně už dnes doba soustředila pozornost na hrdiny, tudíž vítěze krize. Ti nejméně nápadní jsou všichni ti dobrovolníci, kteří přiložili ruku k dílu. Bylo – a je to – jako vždycky. Někdo nadává, že není dost roušek. Někdo nenadává a šije roušky. Ano, jako vždycky. Obrovská úcta a dík patří zdravotníkům všech profesí a stupňů odbornosti. Shodou okolností na sebe upozornila doktorka Soňa Peková. Její příběh snad nemusím připomínat, ale pokud vám to uniklo, tak přece – vede diagnostickou laboratoř, vyvinula jednoduchý diagnostický postup, ministerstvo na ni nejdřív chtělo zakleknout, ale nedala se a prosadila svoji. Všechna čest doktorce Pekové. Ano, takové osobnosti vyvstanou během krize. Kdyby nebylo války, Charles de Gaulle by práchnivěl na ministerstvu obrany. Kdopak by asi bez pandemie věděl o nějaké laboratoři Tilia. K ocenění přidám překvapení, dokonce příjemné: ministerstvo zdravotnictví na laboratoř nezakleklo. Metoda byla ještě ve středu zakázaná, ve čtvrtek povolená a může to svištět. Takhle by měly věci probíhat. Napadá mě – až jednou koronavirus vychcípe, nešlo by takové nějaké brutální zkrácení procedury aplikovat na dálnice? Ono by to zas tak brutální zkrácení nebylo, když uvážíme, že se dálnice nestavějí třicet let.

Ale o tom jsem nechtěl mluvit, tématem jsou poražení a vítězové. A zase překvapení, tedy moje překvapení: akční a sympatický a lidem blízký ministr vnitra Jan Hamáček v červeném svetru. Když Hamáček vystřídal Sobotku, říkal jsem si, můj ty smutku a zármutku… a dlouho to vypadalo, že ministruje funus vlastní politické strany. Nastala pandemická krize a s ní i Hamáčkova hvězdná hodina. Čekalo se, kdy se objeví Babiš v maskáčích s fonendoskopem na krku. A on vyskočil Hamáček, odhodil sako a v červeném svetru řídí tým profesionálů taky v červených svetrech, zkrátka, žluté vesty jsou zapomenuty, scénu ovládly červené svetry!

Nehledejte v tom žádnou ironii. Není v tom ani stín ironie. Děkuju Hamáčkovi a jeho červeným svetrům za to, co dělají. Pomoct jim nemůžu, tak aspoň jim nebudu házet klacky pod nohy. Není to zas tak málo s ohledem na to, kolik lidí to dělá.