Proč u nás moc nezabírají pravidla pokrokářů

Říká se, že stále máme co dohánět nejprogresivnější společnosti Západu. Tedy my z východu EU, kde se stále šíří populismus, nenávist a lži. Vysvětlení zdejší zdrženlivosti ale nemusí být tak složité. Ilustruje ho případ z Kanady, kde televize utnula seriál z indiánského prostředí jen proto, že jeho tvůrkyně lhala o svém indiánském původu. Našinec s jistou zkušeností si řekne: problém není v té ženě, že si původ přibarvila, ale v systému, který lidi podle původu (rasové, etnické či jiné identity) kádruje a tím je k přibarvování nutká.

Mnozí u nás si pamatují, co všechno si přibarvovali, aby do přihlášky ke studiu mohli napsat, že jsou „dělnického původu“, a tím měli body navíc. Byla to jejich vina? Ten systém měl i své paradoxy. Když někdo „dělnického původu“ vystudoval, jeho děti už měly původ „pracující inteligence“, tak ten kýžený, dělnický fabulovaly. V tom je pokrokový Západ napřed. Identita podle rasy či etnicity se dědí – tak trochu jako šlechtické tituly v Británii. Nezadělává se tu na aristokracii identit?

Někdy to má legrační rozměr. Třeba když Evropský parlament schválil rezoluci o právech lidí afrického původu v EU a nedošlo mu, že afrického původu je celé lidstvo. Jinde než v Africe se totiž člověk nevyvinul, leda tam migroval. Jindy z toho čiší hrozba. Třeba z rozsudku nad Slánského centrem z roku 1952, který 11 ze 14 obžalovaných označil za osoby „židovského původu“.

Úhrnem. Kádrování lidí podle původu, i vedené sebelepšími úmysly, tu naráží na dosud živou zkušenost. Proto si mnozí raději nechají nadávat do zaostalců, reakcionářů či tmářů, než aby tu neblahou zkušenost dále rozvíjeli.

LN, 4.2.2021