Tenkrát to byl tedy nervák. Vlasta Řezníček i já jsme si mysleli na stejnou dívku. Nebyli jsme již tehdy žádní začátečníci, ale nadějní středoškoláci, takže jsme do toho dávali, co se dalo. Když přišel Řezníček s nějakým nápadem nebo s nějakou zprávou, vždycky jsem ho dohnal nebo dokonce trumfnul. Jenže z opačné strany to vycházelo nastejno. A Marta se chovala tak, že nikdo nevěděl, zda má větší naději než ten druhý. Však tohle znáte asi všichni.

Ona totiž mezi námi proplouvala jako pírko. Jednou přišla do naší party s jakýmsi papírem. Byl to test pro přijímačky na univerzitu v Yale. Musím podotknout, že tento příběh se odehrával v období hluboké totalitní normalizace.

Kluci, říkala, za jak dlouho byste ten test zvládli? Byl to takový test, v němž se odpovídalo zatrháváním odpovědí a, b, c, když otázka například zněla: Voltaire žil v letech - a byly tři možnosti. Bylo nutné zatrhnout jednu z nich.

Tehdy jsem pocítil, že bych mohl proti Řezníčkovi zabodovat. On měl motorku, což já jaksi ne. A já zase jsem si ve své mladické pýše myslel, že toho více vím. Dej to sem, povídám. Řezníček na parket nevstoupil. Udělal dobře, protože já jsem rychle odpověděl na polovinu otázek testu. A správně, tím jsem si byl jist. Poté jsem se zpotil.

Ne, že bych nevěděl. Já jsem vůbec netušil, co to je za otázky. Nikdy jsem ta jména lidí, na něž se ptali, neslyšel. Takže to nevyšlo a Řezníček byl velice rád, že do toho nešel.

Půjčil jsem si ten test a doma u knihovny jsem se snažil najít odpovědi na otázky testu. Jenže slovníky z první republiky, které jsem měl po tátovi, ony osobnosti zaznamenat nemohly a tehdejší komunistický Ilustrovaný slovník naučný ba ani slovenská Pyramida buržoazní vědce a jiné osobnosti většinou nezaznamenávaly. Také hned po roce 1989 obě dílka letěla do sběru, ačkoli mě přišla na pěkné peníze.

Tehdy jsem poprvé pocítil strašnou bezmocnost vězně ducha. Ten test mám dodnes. Na každé jméno těchto opravdu světových osobností v testu, mi snese můj počítačový vyhledávač desítky a stovky odkazů. Většinu z nich, kdysi dávno, v době mého mladického zrání, znali i uchazeči o studium v Yale. Pouze my nikoliv.

Nám byli ovšem zatajeni. A k dovršení všeho se s tou dívkou Řezníček později oženil, což není podstatné. Stejně mu za pár let utekla s nějakým expertem z NDR.

Ale - uvědomujete si vůbec, co je to dnes za nádheru, ta necenzurovaná svoboda informací?