Na pozadí dnes už tradiční debaty na téma komu ano a komu nedají medajli se mi z rozhlasu vyloupla do ucha připomínka, že Nadace partnerství pátrá po Stromech svobody. Jde převážně o lípy vysazené v prvních létech Československé republiky.

Byly jich snad vysázeny tisíce a Nadace jich zmapovala na své webové stránce Stromysvobody.cz čtrnáct, to věru není mnoho. Najdeme je i ve Wikipedii, tam je zaznamenáno pětačtyřicet míst, kde jednu nebo více lip svobody nalezneme. Pokud jde o tu čtrnáctku, pak devět z nich bylo vysazeno v roce 1918 až 1920, jedna, ta v Břeclavi, v roce 1945 a tři v roce 1968.

Jsem velice zvědavý, zdali se Nadaci partnerství podaří vypátrat více Stromů svobody než čtrnáct… To určitě ano, jen průnik z Wikipedie jejich mapu hodně oživí. Budu pátrat u nás ve Zvoli, máme tu znalce zdejší historie pana Vladimíra Zápotockého a ten bude určitě vědět, jestli tu Strom svobody máme. Pokud ano, tváří se nenápadně a nikdo to o něm neví. V sousedním Okrouhlu mají hned čtyři takové stromy a to by bylo, aby u nás nebyl žádný! Držím palec a zároveň dumám, jak se mohlo zapomenout.

Jistě že ne každému na symbolech záleží. Leží mi v hlavě debata, kterou jsem nedávno vedl s pány ze skupiny Ztohoven krátce poté, co sebrali ze střechy Hradu prezidentskou standartu. Byl jsem příkře proti tomu činu. Argumentoval jsem, že standarta je symbol státnosti a že státnost je hodnota, které si vážím, ať momentálně v kanceláři Hradu sedí kdokoli. Oni oponovali, že jim jsou symboly lhostejné, standarta je hadr a pro ně je podstatný protest proti aktuálnímu prezidentovi.

Kdo měl v té při pravdu, je otázka nepatřičná. Stručná definice pravdy zní, že je to shoda tvrzení se skutečností. V tomto případě není řádná nezávislá, tedy objektivní skutečnost. Zdá se mi, že spíš je podstatné, co kdo chce a za čím si stojí. Já nepřesvědčil pány ze Ztohoven a oni nepřesvědčili mne. Nadále jsem toho názoru, že potřeba sounáležitosti patří k základním lidským instinktům. Osobně cítím potřebu sounáležitosti s českým státem, a tudíž ctím i symboliku s ním spojenou, prezidentskou standartu i státní vlajku. A naprosto chápu pohnutky těch, kdo vysazovali lípy těsně po převratu v roce 1918, a podobně vnímám sázení z roku 1968, v roce nadějí a obav. Ze stejného důvodu je mi sympatická iniciativa Stromů svobody.

Asi to není pro každého. I to je dobře. Naše doba není jednobarevná. Nemá žádné nezpochybnitelné autority a všeobecně uznávané koncepty. Jde o to, abychom si uchovali schopnost tolerance k jinému pojetí. Proto jsem rád, že jsme si s pány ze Ztohoven nenadávali, natož abychom se fackovali. Popili jsme kafe a šli po svých. Až se půjde sázet Strom svobody, popadnu rýč a půjdu taky. Až budu rýpat díru, potáhnou mi hlavou otázky, jak to všechno je. Hlavně, jak se mohlo stát, že se na ty – snad – tisíce Stromů svobody z let 1918-1920 zapomnělo? Vždyť ta idea svobodného českého státu byla dvakrát zásadně ohrožena. Po roce 1939 to byla hrozba doslova fyzické likvidace a po roce 1948 to byla likvidace svobody. Ty stromy budou brzy stoleté, jak bylo možné je přehlédnout a zapomenout?

Možná proto, že jsou mnoha lidem, možná většině, ty symboly lhostejné.

K čemuž nabídnu hypotézu, že možná i to přispívá k tomu, že je u nás svoboda historicky tak často ohrožená. Netvrdím, že mám pravdu, a nebudu se pokoušet o tom kohokoli přesvědčovat. Raději popadnu rýč a půjdu hloubit tu díru. Konec konců, strom je vždycky užitečný, ať už má nějakou symbolickou hodnotu, nebo nemá.

LN, 30.10.2017