Kdypak začne to pořádné jednadvacáté století, říkám si. To obyčejné nastalo v roce 2001 a ono to bylo stejné jako předtím. Odkroutili jsme deset let a pořád nic. Mobilní telefony, digitální fotoaparáty, internet, to všechno už bylo na konci minulého věku. Nedočkali jsme se žádné průlomové změny. Na Měsíci není stálá základna, neletí se na Mars, neumíme skladovat elektrickou energii, po ulici nechodí roboti a nedovedeme číst myšlenky.

Nebo možná ano. Revoluce jsou kupodivu plíživě pomalé v době, kdy probíhají. Paul Johnson datuje novou dobu zveřejněním teorie relativity. Těžko říct, zdali v tom roce 1905 mnoho lidí zaznamenalo přednášku jednoho šíleného matematika. V roce 1931 Paul Dirac předpověděl existenci antihmoty. Minulý týden se ve švýcarském CERN poprvé podařilo uchovat několik atomů antivodíku, složeného z antiprotonu a pozitronu, po dobu dvou desetin vteřiny. V měřítkách atomárního světa je to nekonečně dlouhá doba. Noviny o tom napsaly, že jsme zase o krok blíž „pohonu pro Enterprise“, čímž je míněna kosmická loď ze sci-fi seriálu Star Trek. To je jistě pravda, jsme blíž, ale nikdo neví, kolik těch dalších kroků bude, než vznikne loď schopná pohybu nadsvětelnou rychlostí a fakticky cestovat v čase.

Na cestování v čase se taky pracuje. Občas se o tom objeví zpráva, shodou okolností jedna též minulý týden. Nejznámější badatel v tomto směru je Ronald Mallett, profesor na University of Connecticut. Když mu bylo deset, umřel mu tatínek ve věku třiatřiceti let. Mallett se rozhodl, že postaví stroj času, vrátí se do minulosti a otce zachrání. Projekt staví na Einsteinově teorii relativity a princip je opřen o technologii zpomalování světla a kruhových laserů. Je to šílené, ale to se o teorii relativity říkalo taky. Jenže ono se to říkalo o stovkách a tisících jiných teorií a při tom zůstalo, jelikož byly opravdu šílené. Jak rozeznat opravdu šílenou teorii od nešílené? Na to je jednoduchý recept. Počkejte si sto let a uvidíte. Pokud se teorie ani za sto let neprosadí, asi skutečně patří do oddělení Mašíbl, sdružujícího práce magorů, šílenců a blbů.

Buď jak buď, dvacáté století přineslo mnoho skutečně převratných novinek, jmenujme aspoň atomovou bombu, cesty do vesmíru a počítače. Žádná nespadla z nebe. Fantastická literatura té doby ráda uvádí na scénu osamělého génia, který se někde ve sklepě dopustí vynálezu, objeví Absolutno anebo antigravitační nátěr. Nic podobného se ve dvacátém století nestalo. Dokonce máme obvykle problém stanovit, kdy došlo k tomu přelomovému okamžiku, kdy něco „vzniklo“. Ono to už nějakou dobu bylo, ale jen málo a nedokonale a pak toho bylo víc a nakonec to bylo jaksi pořádně. Je to něco jako plíživé rození.

Toho jsme svědky i dnes. Musíme se smířit, že ozvuky budoucnosti někdy znějí cirkusovými tóny, bombastickými titulky v novinách. Ale to je dobře. Vřeštění trumpet otupí naše uši a aspoň se nelekneme, až to pořádně přijde. Budeme už zvyklí.

LN, 22.11.2010