Po zahulených hospodách se mi nestýská, stále si libuji, že po návratu z nich se nemusím sprchovat a větrat oblečení nacucané nikotinem. A puklý půllitr jsem od listopadu 1989 neviděl. Přesto na mě padá smutek, když vidím, jak útulné hostince mizí, nebo jsou trapně modernizovány. Některé se podobají spíš cukrárnám. Nejhorší je to ve vnitřní Praze, Neruda by zaplakal, kdyby viděl, že malostranské hospody již nejsou pro místní občany. Co udělali například s Bonapartem! Kvůli cizincům jsou hospody v historickém centru vylepšeny přepychem a přeplácány uměleckými předměty.

Také pro našince se toho hodně změnilo. Hospod ubývá, řada z nich poklesla na pizzerii či čínskou restauraci provozovanou Vietnamci. Nejen zákaz kouření a EET, také více možností trávit volný čas různě způsobuje úbytek zákazníků. Rovněž s cenou piva se to leckde přehání. Není pak problém pořídit si čepovací zařízení, objednávat sudy a popíjet s přáteli doma.

Mění se i struktura zákazníků, posezení u piva už není výsadou mužů. Značně přibylo žen, také pro děti bývá venku připraven píseček a skluzavka. Nastupuje nová generace pivařů, snad kvůli nim majitelé své podniky modernizují a ignorují tradici.

Svobodná doba umožňuje nejrůznější nápady a zdaleka ne všechny jsou zdařilé. Znám samozřejmě všechny hospody v povodí Botiče, pamatuji, že jen ta v Nuslích nesla název „U Botiče“. Majitelé podniku si však pěkného pojmenování nevážili. Starý nábytek vyházeli a hospodu žertovně přejmenovali na „Marná snaha“. Není to ojedinělý případ, s žertovnými názvy se po převratu roztrhl pytel (Potrefená husa, Stará promiň a podobně). Jiné názvy jsou vedeny v angličtině.

Změnilo se i vystupování personálu. Většinou se hostinští a šenkýřky chovají zdvořileji než dříve, zároveň se však mnozí na zákazníky s lehkým srdcem vykašlou. Pomocí internetu a cedulí u cest je k sobě přilákají, ti ale pak často zjistí, že hospoda se otevírá až v 18.00, je zrušená nebo zavřená bez udání důvodu. Žíznivý cyklista šlápne do pedálů a po pár kilometrech se dočká, ale pěší turista je mnohem naštvanější.

Zdá se, že štamgastům tyto změny nevadí, ani puštěná televize, kterou většinou nikdo nesleduje. Je jiná doba, s tím se holt nedá nic dělat.

Stále je však ještě dost hospod, kde se zastavil čas, a vstup do nich způsobuje pohlazení na duši. Je taky pěkné, když kupříkladu v hospodě U Vacků ve Škvorci osloví štamgast paní hostinskou „paní Vacková“. Díky těmto lidem, kteří ctí tradici, existují u nás ještě podniky, které nejsou pouhými nalejvárnami.