Když jsem byl úplně malý, chtěl jsem být kominíkem a později pilotem. Kdy mě napadlo, že bych mohl být novinářem, už nevím. První můj text začínal větou: Mám rád žlutá rána. Alespoň tak mi to vyprávěla babička. Nejspíš jsem ji napsal na zahradě, kde jsme snídávali na masivním stole, který byl vklíněn mezi staré duby: jeden kmen jím prorůstal. Mívali jsme ještě po válce kávu z melty nebo kakao z UNRRY, což byla poválečná pomoc OSN pro země, které byly poškozené válkou. S dědou jsme se u snídaně dělili o škraloup, který byl tlustý jako palec. Bochník chleba, který byl velký přes půl stolu, křupal a máslo ze statku mělo na sobě reliéf protěže.

Po snídani, když babička odnesla na starém dřevěném podnose s vyřezávanými rukověťmi naše hrníčky vyzdobené modrými švestkami, přinesl si děda zrcátko, které pověsil na kmen dubu, břitvu, mýdlo v kelímku, dřevěnou misku s vodou a štětku. Svlékl si košili a mýdlovou pěnu si rozetřel obřadně štětkou po obličeji: vypadal jak Mikuláš. Pak několika tahy čepelem břitvy setřel z obličeje vousy i s pěnou, u pumpy se opláchl do půl těla a šel pracovat na zahradu. Babička, která měla na hlavě čepici s velkým zeleným průsvitným kšiltem, aby jí sluníčko nešlo přímo do očí, začala v kuchyni s přípravou oběda a já zůstal sám ve stínu dubů se starými školními sešity. Do nich jsem si z druhé strany kreslil nebo psal a koukal jsem se do sluníčka, které vedlo mou ruku. Tak si dnes vysvětluji zmiňovanou větu. Žlutá rána vidím v sobě i dnes.

Když dědeček zemřel, snídávali jsme s babičkou na střeše, protože tam byl lepší výhled. Viděli jsme až do Rakous, což byla malá vesnice nad Sázavou a já si dlouho myslel, že je to Rakousko. Dědeček mě v tom omylu nechával a tvrdil, že se musím učit německy, abych se tam domluvil. Babička, nejspíš z piety, aby mi připomněla dědečka, na mě na střeše vždy hovořila jen německy a já musel německy odpovídat. Na zahradě jsme mluvili česky. A když žil ještě dědeček a chtěli si spolu říci něco, abych tomu nerozuměl, mluvili spolu francouzsky. A ve škole nás tenkrát začali učit jen rusky, i když - jak jsme brzy zjistili - ten jazyk učitelé taky ještě neuměli. A někdy v této době jsem měl zakázáno s babičkou mluvit na ulici německy, dříve mě na procházkách zkoušela ze slovíček, a přestali jsme taky snídat na střeše. Když jsem se optal proč, babička odpověděla, abychom na sebe moc neupozorňovali, a přitom si dávala ukazováček před ústa. Tehdy jsem z ní poprvé pocítil strach. Tak začala padesátá léta 20. století.

Stáří je ale milosrdné: člověk si spíš pamatuje z té doby na žlutá rána. Kdybych se nestal novinářem a nezačal psát tento fejeton, asi bych si na to, jak jsem potkal strach, ani nevzpomněl.