Na houby jsem chodil od malička a každý, s kým jsem na ně chodil, měl jinou strategii. Všichni se ale shodovali na jednom: Když se kouří z lesa, je třeba nabrousit nožík: porostou houby. V Lukách pod Medníkem rostly nejvíc od srpna do září. Tam se chodilo do lesa na Panský vrch, kousek za vesnici směrem k Jílovému, odkud bylo vidět na Malý a Velký Medník, od kterého nás ale dělil hluboký kaňon řeky Sázavy. Ta se hned za Pikovicemi začala zařezávat do kopců, na kterých byly přilepeny na skalnatých výběžcích chatky jako vlaštovčí hnízda. První dvě chaty si dědeček s babičkou postavili u řeky, ale jak stárli, příkrá cesta od silnice či od vlaku k vodě byla pro ně namáhavá, a proto se ještě před válkou rozhodli postavit si zděný domek na snáze přístupném místě: K chatě se dalo zajet autem, k vlaku to bylo kousek, stejně jako do místních koloniálů, do vesnice a na již zmíněný Panský vrch.

S babičkou jsme chodili do lesa za svítání, aby nám houby nikdo nevysbíral. Vstávali jsme ve čtyři a prodírali se zadem po strništích do lesa jak loupežníci. Košík jsme měli často plný za hodinu, protože babička se v houbách vyznala a sbírala skoro všechno. Kromě notoricky známých hub měla ráda bedly, lišky ametystové, hlívy dubové, mochomůrky růžovky neboli masáky, holubinky jahodové i fialové, helmovky tuhonohé, choroše šupinové, čirůvky fialové, kališníka obecného, smrže a já nevím co ještě. Moc dobře se pamatuji, když při návratu z lesa jsme potkávali houbaře, kteří teprve do lesa mířili, jak nad obsahem babiččina košíku kroutili hlavami. Babička se jen usmívala a šeptala: Nevědí, že teprve takováhle míchanice je chutná, každá houba jí dá jinou chuť. Proto někdy dávala do míchanice i plátek mladého pestřece, který sice voní, ale je jedovatý, jen jsme ho pak nejedli.

Úplně jiný rituál jsem zažíval s tátou, protože ten přijíždíval za námi na chatu až v sobotu odpoledne, dopoledne se tenkrát ještě pracovalo, a do lesa jsme chodili kolem páté hodiny. To byl důvod, proč otec vymyslel důmyslnou strategii: Říkával, všimni si, že houbaři, když vidí les, běží hned dovnitř. My se proto musíme soustředit na okraj. A měl pravdu, vždycky jsme košík naplnili. A protože na kraj lesa víc pršelo a také svítilo slunce, což houby potřebují k růstu, často jsme domů přinášeli i hřiba smrkového, o kterém dědeček říkal, že je králem houbařské říše. A je to pravda: dodnes si pamatuji, že chutná po oříškách: táta ho nakládal do oleje, osolil a kořenil pepřem, bobkovým listem a majoránkou. Velkého hřiba jsem ale u nás nikdy nenašel. Ty jsem sbíral až v exilu, v Kottenforstu u Bonnu. Nebyl to ale žádný kumšt, kromě nás tam snad houby nikdo jiný nesbíral. Nejvíc velkých hřibů, kterých si nikdo nevšimal, jsem viděl jen v parcích ve Stockholmu. Tam k jejich ignorování ale mají vážný důvod: Věří, že v nich žijí skřítci a ty nemají lidé rušit.