Se sedmdesátkou už solidně na krku po nějaký čas, známky přibývajícího věku se povážlivě vrší. Patrné to zejména bývá, když jdeme s manželkou nakupovat. Chození o holi se sice zatím úspěšně vyhýbám, také na to ale určitě jednou dojde. Na parkovišti, kde už nějaký čas požíváme výhod parkování vyhrazeného pro lidi věkem postižené, zamířím vždy rovnou k úložně nákupních vozíků, abych se měl o co opírat. Mezi těmito často neovladatelnými symboly moderního života a konzumní společnosti, si vybírám ten, který mi připadá být tím nejpojízdnějším. Většinou se ve výběru spletu.

Když už jsem u toho řízení, povšiml jsem si jednoho stále častěji se opakujícího a silně znepokojivého jevu. Když řídím naši Hondu CRV a dojíždíme například k autům nastaveným před křižovatkou, žena na mne z vedlejšího sedadla syčí: „Brzdi, brzdi!“ A to dávno před tím, než by mi velely smysly podepřené půl stoletím řidičských zkušeností, jichž jsem hlavně nabyl na australském kontinentě, kde se pro zdejší větší vzdálenosti najeté kilometry nedají ani srovnávat s těmi evropskými. Už jsem si začínal říkat, že asi i ty řidičské schopnosti mne nějak začínají opouštět, když se mi dostalo nenadálého povzbuzení. Kdosi mi totiž poslal e-mail s touto linkou:

https://www.justpark.com/creative/reaction-time-test/

Ukázal se to být test reakcí pro řidiče, údajně založený na reflexech 2000 lidí, jejichž věk byl známý. „Tohle musím zkusit,“ řekl jsem si a nevěřil jsem svým očím. V průměru mi to při asi 420 milisekundách dávalo přímo fantastický věk - jen něco málo přes třicet let. Řekl jsem si, že ten test budu muset podrobit vlastnímu testování, které jsem na místě koncipoval. Vypil jsem tři sklenice budvaru (do toho jsem se příliš nutit nemusel, mám tu totiž ten pravý český, žádný americký šmejd) a zkusil to u počítače znovu. S nějakým tím alkoholem v krvi to vskutku vylezlo nahoru a blížilo se to 500 milisekundám, což ale pořád ukazovalo na věk kolem čtyřicítky. Ti naši zákonodárci přece jen vědí, co činí.

Probudilo to ve mně ducha soutěživosti. Ten byl v útlumu po nějakých dvacet let. Kdysi dávno jsem hrával závodně golf, dokud mi to zraněný ramenní kloub neznemožnil. Vyřešil jsem to tím, že jsem přešel na golf virtuózní, který byl sice ještě dost v plenkách, značně se ale rozrůstal. Záhy jsem se, díky svým vrozeným schopnostem rychlých reakcí, stal mezinárodně uznávaným hráčem. Dokonce natolik, že mne Američané, jichž se kolem internetových golfových turnajů pohybovalo nejvíc a kteří si v těchto věcech náramně libují, zvolili do své „síně slávy“. To mě donutilo k tomu vzdát se činnosti; už v tom nebyla žádná výzva. Nyní to vypadalo na to, že mi z těch dob zašlé slávy přece jen něco ještě zůstalo. Zejména když jsem objevil, že když zcela střízlivý klikám na klávesnici namísto myší a navíc levou rukou (i když jsem pravák), můj virtuální věk to ještě podstatně snižuje. Nejprve asi na 350 milisekund a věk podstatně pod třicet, dokonce tu a tam i pod 300 a méně než dvacet let. Potom přišla ta nádherná chvíle, kdy se mě počítač zeptal, zda má co dělat se skutečným člověkem. Dokonce dvakrát!

Dodalo mi to sebedůvěru. Potřeboval jsem vskutku už takové povzbuzení, když všude kolem sebe narážím na příznaky plížícího se chřadnutí těla i smyslů. A najednou se ukáže, že pokud jde o reakce, mohl by mi, jak se zdá, závidět leckterý hokejový brankář! Když jsem se ale brzy nato znovu ocitl za volantem a dojížděli jsme nastavenou kolonu aut, hlava se mi ochladila. Ozvalo se vedle mne opět to stejné: „Brzdi, brzdi!“

Jsem sice trochu nasupený, rozum mi ale říká, že se s tím asi nedá nic dělat. Že je to prostě pud sebezáchovy. A že ten se zřejmě s postupujícím věkem bude víc a víc prosazovat.

Autorovy stránky: http://vkoreis.com/