aneb Slovo kočka je ženského rodu

Přemýšlel jsem o ženách. Nic divného. To muži dělají v každém věku. A to i tehdy, když by měli spíše dávat pozor na to, zda nemají rozvázané tkaničky od bot, protože si je ještě neumí pořádně zavázat. A je nebezpečí, že upadnou hubou na zem. Až po věk, kdy by se hlavně měli zabývat tím, aby si nešlápli na tkaničky. Protože se k botám už těžko ohnou a navíc na to už špatně vidí.

"Ó ženy, ženy," jak říkal pan Podskalský ve filmu Postřižiny, když Magda Vašáryová v roli manželky správce pivovaru půvabně jela na kole po náměstí a měla na nosiči přivázaný "ohon" ze svých právě ustřižených vlasů. "Ó, ženy, ženy!?!"

Rozhodně tedy prosím nejsem příznivcem misogynů, kteří tvrdí, že kdyby neměli delfíni tak studené ploutve, žilo by se nám, mužům, s nimi lépe.

Kdepak! "Bez ženy nelze žít…" nebo jak byla ta stará revoluční píseň. Ovšem nejsem také přívržencem moderní ideologie, že žena a muž jedno jsou a že si holčička má hrát na bagristku a dvouletý chlapeček natáčet vlásky na natáčky a krást mamince rtěnku. Jsou tedy takové případy, ale ty, jako doposud minoritní, pomiňme.

Čím se vlastně chlapečci a holčičky od sebe liší? Já si myslím, že naši předkové, počítaje v to i duševní giganty Dostojevského, Wolkera, Setona a podobně, správně odhadli, že mužský je takový, no dá se říci poněkud hafan. Tedy pes. Takže většinou, pokud někde na blízku zrovna nehárá nějaká fena, je věrný až k debilititě. Myšlenkově spíše jednoduchý, kterému lze ukázat cokoli atraktivního –atraktivního pro psy - a skáče radostí do výšky, blahem slintá a v té chvíli má v hlavě jen jeden funkční závit. Což ženy od věků pilně využívají.

Co jsou ale v tom případě ženy? Já myslím, že v podstatě kočky. Klasik a muž s velkým M, tedy Winston Churchill, výstižně pravil: "Kočky se na nás dívají spatra. Abychom se jim zalíbili a vyloudili úsměv na jejich tvářích, jsme, pánové, schopni a ochotni - přiznejme si to - i chodit po hlavě a odstrkovat se ušima." Z této věty ovšem nelze vůbec odhadnout, zda měl na mysli kočky čtyřnohé či dvounohé.

Kdosi jiný pak dodal, že kočky (aniž by specifikoval, které) ubytováváme, krmíme, hladíme a tak vůbec jen proto, aby se, spokojené po nažrání, na nás líbezně usmály. To "nažrání" berte prosím metaforicky.

Když jsem tak bloumal po internetu, narazil jsem na "webu o kočkách a pro kočky" na stránku Jaká je Vaše kočka? a protože jsem nenašel žádnou adresu autorů stránek webu, ale jen upozornění, že "publikování a další šíření obsahu webu je možné pouze se souhlasem autorů!", prosím tedy dodatečně za prominutí, že jsem si vypůjčil některé části z jejich textů. Snad mne omlouvá, že kočky miluji a že jsme je doma měli vždycky, od obyčejných Micek, přes kočky angorské, až po největšího rodinného miláčka, kocoura Gri-Gri dovezeného z Persie. To ovšem byl kocour s velkým "K", macho všech kocouřích samců největší a já jen celý život závidím, že se mu víc v tom nepředstíraném a sebevědomém mužství víc nepodobám. Jsem přesvědčen, že kdybych se podobal, všechny kočky by mne více milovaly.

Kočky, kočky... jak hladkou mají srst. Tedy kůži... ééé... tedy někdy obojí, že. Jak sladce voní a předou, jak je nám blaze, když se kočička přitulí. A ony to moc a moc dobře ví.

Co o kočkách – tedy čtyřnohých - říká kočičí web?

"Každá kočka má svou osobnost a všechny nepatří do jednoho šuplíku. Některé jsou aktivní a doslova srší energií, jiné jsou spíše plaché a klidné, některé jsou přítulné, jiné naopak nezávislé. Mezi kočičími povahami výrazně vyniká pět typů, pojďme se na ně podívat." No, u dvounohých koček jsem to nepočítal, tedy ty základní typy, ale zkusíme to porovnat.

Dle odborníka na kočky je základním typem kočky tzv. Manipulátor.

Kočičí čtyřnohý manipulátor ráno stojí před svým člověkem a metodicky vyžaduje jeho pozornost. Škrábe na dveře, kouše ho do nosu nebo hlasitě mňouká - to je jen několik příkladů běžně používaných metod. Manipulátor tak dává zřetelně najevo, že má hlad nebo že si chce hrát, a trénuje tak svého člověka, aby ho "na slovo" poslouchal.

Dvounohé kočičky se takto projevují jen v krátkém období, kdy jsou na lovu... tedy lovu příslušného samečka, aby založily hnízdo. Ve filmových scénách se tento typ vyskytuje velice často, od Dumasovy Mylady až po hrdinky amerických filmů. V reálu ovšem místo nějakého tření a kousání do nosu dotyčná nejdřív prchá na onu místnůstku - všimněte si, že ve filmu si dámy ráno nikdy nepotřebují odskočit -, pak obsadí koupelnu na neuvěřitelně dlouhou dobu, aby provedla očistu, a pak někde dokončuje lakýrnické a fasádní práce. Stále přitom neustále trénuje svého člověka v tom, aby ji poslouchal, a to vydáváním povelů, příkazů, naučných průpovídek a opovržlivých posuňků, pokud se odváží protestovat. V zásadě lze říci, že běžné ráno se čtyřnohou kočkou bývá v reálu lepší než s dvounohou.

Dalším typem, který je plně zastoupen mezi oběma druhy kočiček, je Praštěná.

"Praštěná" kočka se velmi rychle rozruší a její chování je nepředvídatelné. Tak praví kočičí web. Tomuto typu odpovídá mnoho koček, které se tak díky svému zdánlivě agresivnímu chování často dostávají do problémů. Některé běhají jako šílené po bytě, poškozují předměty, a ty dvounohé přitom většinou ještě ječí. Čtyřnohé při divokých hrátkách lítají po bytě nebo skáčou na svého člověka a zarývají mu drápky do kůže. Za tímto chováním se prý (u čtyřnohých koček) skrývá hravost. Co se v tomto případě skrývá v hlavě dvounohých koček, si netroufám odhadnout, nejsa školený psychiatr. Jak mám však vypozorováno, i u jinak klidných dvounohých koček se tato aktivita čas od času objevuje.

Dalším typem podle odborníků na chlupaté kočky je prý typ Zlobidlo. Když se do rodiny nastěhuje čtyřnohá "zlobivá kočka", dokáže vykolejit život celé domácnosti. Převrácené koše na smetí, vyhrabané záhony, převržené vázy a ohryzané tapety zdobí její cestu domem. Některé kočky s oblibou šplhají na skříně a police a shazují dolů všechno, co cestou najdou. Dvounohé kočky věcmi navíc hází, předstírají hysterické záchvaty, aby se pak náhle začaly lísat, vytáhnou z vás s nevinným obličejem kreditní kartu a vyrazí na nákup. I z tohoto hlediska je čtyřnohá divoká kočka lepším řešením.

Třetím typem prý je kočka Majetnická. Toto chování je nápadné, teprve když v domácnosti žije více koček, u kočičích jedináčků se člověk těší z jejich přítulnosti. Majetnická kočka je vždycky první u misky s krmením a při každé příležitosti se tlačí do popředí. Jestliže člověku leží na klíně jiná kočka a spokojeně přede, protlačí se určitě mezi ně a začne vyžadovat hlazení. Ach jo, kdyby tomu tak bylo i u dvounohých koček! Dvounohá kočka již po několika z hlediska muže celkem nezávazných kontaktech, jako je ruka šátralka, třídenní pobyt na horské chatě, kdy oba viděli divoké štíty hor pouze oknem a dáma už má prozkoumaný každý suk na stropě pokoje, stane se každá dvounohá kočka majetnickou. Přistihne-li chovatele, jak mu sedí jiná kočka na klíně, pak teprve dotyčný uvidí, jak dokáže dotyčná používat svoje drápky a drsný jazyk.

Odmítavá kočka si prý udržuje od svého člověka odstup a přijímá pozornost svým zcela zvláštním způsobem. Válí se například po zemi a doslova žadoní očima, ale jakmile ji chceme pohladit, uteče. Když člověk leží v posteli, přeběhne přes něj, ale když ji chce vzít do náruče, prudce se brání.

V lidském provedení se dotyčná nejraději válí po nějakém sofa v drahém apartmánu, popíjí z tenké sklenice drink, nejlépe pravé šampaňské, odhaluje dlouhý kotník a hluboký výstřih, ale když na ni sáhnete, udělá v nejlepším případě "pfff". Chcete-li jít dál, škrábe a případně volá cosi o znásilnění. I když vše dopadne co nejlépe, začne ji bolet hlava. Pokud ji jednou při této příležitosti začne bolet hlava, už nikdy ji ve vaší přítomnosti bolet nepřestane.

Kočky dvounohé i čtyřnohé mají mnoho společného. Líbí se nám, rádi se s nimi mazlíme, rádi je pozorujeme, jak se zušlechťují, jak ladně leží a rozkošnicky odpočívají. Jsou krásné. Milujeme je.

Ovšem žádná čtyřnohá kočka, jak napsal onen autor na kočičím webu, nechce aby bylo doma či ve vedení domácnosti zastoupeno 50 % lidí a 50 % koček. Čtyřnohé kočky jsou totiž chytřejší než některé dvounohé. Které nedosáhly duševní úrovně ani těch obyčejných micinek. Ovšem pelíšek mají v Bruselu.