Diskuse o svobodě slova není u nás něčím novým. Nejpozději od nástupu českých mutací woke a Cancel Culture v České republice, tedy nějakých 10 let zpět, se potýkáme přinejmenším s výraznou snahou nepustit se ke slovu, spojovat protivníka s nejhoršími ideologiemi, s kampaněmi a s propagandou a s podlými manipulacemi. V daném stádiu „kulturní války“ nebývalo nicméně zvykem vzájemně se kriminalizovat. To válka na Ukrajině ukončila. Je ale možné trestat nás de facto za zradu jiné země? Zvláště když sama genocidu tak úplně nezavrhuje?

Fašistický impuls

Války už jsou takové. Ať už přímo válčíme, nebo jsme blízko, nutí nás k absolutním postojům, válka sama o sobě představuje fašistický, tj. násilně sjednocující, impuls. Dokonce impuls, který si národy nemají samy sobě až tak za zlý. O válečné cenzuře slyšel asi skoro každý. Neexistuje válčící země, kde si můžete dovolit říct a udělat cokoli. Z tohoto pohledu jde o hlubší problém, než je představa o gradaci kulturních střetů. Dokonce ani temná éra Covidu, jakkoli už něco zvěstovala, nebyla tak zlověstná jako neúprosný fenomén velezrady.

Česká republika ve válce není, jakkoli jde o dojem a vystupování našich nejvyšších ústavních činitelů. Jsme zemí geograficky blízkou místu konfliktu, v jejímž politicky deklarovaném zájmu je neúspěch ruské invaze na Ukrajinu, proto Praha Kyjevu pomáhá. Přinejmenším v prvním období invaze daný postoj podtrhovaly i obavy o vlastní bezpečnost. Loajalita s Kyjevem je z naší strany motivována klíčovou obavou, že Rusům jde obecně i o ovládnutí celého středoevropského prostoru vč. území ČR. K tomu připočítejme patřičnou dávku emocí navazujících na naši vlastní okupaci ze strany SSSR.

Nepřímá vlastizrada

Právě tento moment „osudově“ propojil bezpečností zájmy naše a Ukrajiny. Máme-li v tomto kontextu soukromě jakoukoli pochybnost o Ukrajině, například o smyslu její státoprávnosti, povaze tamního režimu, reálné národnostní identitě a smyslu angažmá v její prospěch, představujeme v aktuální situaci bezpečnostní riziko. Ještě více to platí o lidech, kteří ruský postup vůči Ukrajině považují za legitimní. Pochybnost o hranicích Ukrajiny je obvykle pobuřující, „fandění“ Rusku páchajícímu válečné zločiny je už vnímáno spíše jako nanejvýš odsouzeníhodný verbální výraz vlastizrady.

Všechny probíhající případy stíhání nejrůznějších odstínů výše uvedených veřejně projevených politických postojů – obvykle s pomocí paragrafů za schvalování a zpochybňování genocidy - jsou ukázkou ryze politické justice. Kdyby nějaký politik v Otázkách Václava Moravce veřejně „schválil genocidu“ v Jemenu, nestalo by se kromě pohoršení vůbec nic, ačkoli meritorně je genocida jen jedna. Smí tedy soudy implicitně sdílet představu o jednotném bezpečnostním zájmu ČR a jakékoli další země? Kde je sepsán a kodifikován? Smí posuzovat míru loajality českých občanů vůči Ukrajině? Co takhle vydávat našince rovnou na Ukrajinu?

A co Bandera párty?

Schvalování války proti Ukrajině, nebo naopak její popírání se u nás pomalu ale jistě významově dotahuje na závažnost popírání Holocaustu. Počtem případů stíhání jej zřejmě již dokonce předstihlo. I přes přirozeně rozšířené sympatie k lidu napadené země tím začínáme poněkud připomínat někdejší verbální nedotknutelnost SSSR. V této souvislosti stojí za to si připomenout, kterak na začátku ledna tohoto roku obletěly svět obrázky oslav narození Stěpana Bandery v ukrajinském parlamentu. Pod jeho obrazem se zvěčnil sám vrchní velitel armády Valerij Zalužnyj.

Jak dobře víme, válečný ukrajinský nacionalismus je plným synonymem nacistické genocidy, která se kromě Poláků a Židů dotkla i ukrajinských Čechů. Bylo by zajímavé zeptat se našich historicky snaživých prokurátorů, co o této kruté ironii soudí. Dává smysl dávat podmínky a krátké tresty odnětí svobody vcelku bezvýznamným troubům v Česku za hanobení Ukrajiny a schvalování ruské války, když na Ukrajině Banderu veřejně bez ohledu na číkoli pocity uctívá vrchní velitel armády? Když se v Česku vesele tančí na Bandery párty?