(dle peroutkovského vzoru)

Prezident Miloš Zeman při návštěvě Úholičkách(severně od Prahy) ve středu 5/4 pravil, že si můžeme „velmi snadno“ ověřit údajný výrok kardinála Tomáška o církevních restitucích. Škoda, že neřekl, kde máme jeho slova ověřit.

Jde o výrok, který měl kardinál Tomášek, do března 1991 (tento časový údaj je v této kauze důležitý) český katolický arcibiskup, říci v srpnu onoho roku 1991: že církevní restituce skončily rokem 1991 a (katolická) církev již žádné další nároky vznášet nebude.

Jak si může „normální“ člověk (nikoli historik – badatel), který nemá času nazbyt, něco „velmi snadno“ ověřit – třeba výrok nějaké osobnosti? V internetové době tak, že zadá do vyhledávače/vyhledávačů příslušné termíny a vzápětí se dobere pravdy. Jenomže ouha. Ať jsem se snažil jak chtěl, na původní zprávu, z níž by bylo možné důvěryhodně dovodit, že kardinál Tomášek něco takové skutečně řekl, jsem nenarazil.

Nicméně jsem nalezl trojí vyjádření (dvou politiků a jedné spisovatelky), v nichž jejich autoři tvrdí, že kardinál Tomášek onen výrok pronesl.

Třetího února 2012 Miroslav Grebeníček (KSČM) v Poslanecké sněmovně řekl:

Právě v době projednávání těchto zákonů, živě si na to vzpomínám, padla následující slova kardinála Františka Tomáška: „Je to poslední nárok, který církve vznášejí.“ (Jedná se o zákony 298/1990 a jeho novelu 338/1991 o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého – pozn. LS.)

Poslanec Grebeníček si sice „živě vzpomíná“, ale nekokretizuje, takže mi v hledání pravdy příliš nepomohl: není se o co opřít.

V červenci téhož roku (13/7) napsal Jiří Paroubek (svého času ČSSD) na webu Vaše věc.cz toto:

Arcibiskup pražský, hlava katolické církve v Čechách a na Moravě, František Tomášek, státu za tento dar v srpnu 1991 poděkoval - jak již jsem řekl - a sdělil, že další majetky už katolická církev žádat nebude. Prohlásil doslova: „To je poslední nárok, který církev vznáší.“

Expremiér je tedy konkrétnější: kardinál Tomášek měla předmětná slova o restitucích pronést v srpnu 1991. Totéž si myslí i spisovatelka Lenka Procházková. Ta v článku napsaném na výzvu Britských listů na jejich stránkách uvedla (4. 6. 2013):

Počátkem srpna, domnívám se, že 1. 8. 1991, prohlásil v děkovné řeči kardinál František Tomášek: „Toto je poslední nárok, který církve vznášejí.“ Jeho veřejné vyjádření, o kterém tehdy informovala média, bylo vnímáno jako restituční tečka.

Toto jsou tedy tři argumenty, které jsem nalezl v táboře PRO - tedy, že kardinál Tomášek uvedená slova pronesl.

Pak jsem ovšem narazil na argumenty z protichůdného tábora, tedy PROTI. Jmenovitě Arcibiskupství pražské na svém Twitteru uvedlo:

A v dalším tweetu odkázalo na článek Josefa Nerušila na Britských listech z 6. 6. 2013, který zjistil, že onen výrok o konci restitucí nepronesl kardinál Tomášek, ale někdo jiný a navíc byl jeho výrok významově zkreslen.

Dle zjištění Josefa nerušila Rudé právo napsalo 27. února 1992:„Když v loňském roce projednával parlament novelu zákona o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, prohlásil tehdy místopředseda federální vlády Jozef Mikloško, že je to poslední iniciativa vlády ohledně restitucí majetku církví. Uplynul rok a parlamentní výbory se začaly zabývat dalším zákonem restituujícím majetek církví.“

Ovšem podle Netušila byl výrok místopředsedy federální vlády Jozefa Mikloška překroucený. Rudé právo 14. března 1992 přineslo následující dementi:

Místopředseda vlády se také ohradil proti tvrzení RP, že při projednávání novely zákona o navracení majetku řeholním řádům a kongregacím a arcibiskupství olomouckému vláda prohlásila, že jde o její poslední iniciativu v restitucích církví. Podle jeho slov šlo o poslední iniciativu v restituci řeholních řádů a kongregací.

Zdá se tedy, že tu máme další pokračování kauzy Peroutka („Hitler je gentleman“). Neboť se nepodařilo dohledat (nikoli mně, ale zmíněnému Josefu Nerušilovi, který tomu věnoval potřebný čas), že výrok o roku 1991 jako konci církevních restitucí pronesl kardinál Tomášek. Prezident Zeman se tak dostal do lehce prekérní situace, neboť v Úholičkách jako jeden z důvodů, proč se nezúčastnil pohřbu kardinála Vlka, uvedl, že

kardinál Vlk tato slova svého předchůdce porušil.

Vše nasvědčuje tomu, že neměl co porušit. A že tento důvod neúčasti prezidenta na pohřbu arcibiskupa je lichý. Pražské arcibiskupství by možná řeklo, že lživý.

Ale abychom zůstali objektivní, připusťme, že Paroubek a Procházková mají pravdu a kardinál Tomášek to, co mu vkládají do úst, v srpnu 1991 skutečně řekl. K této možnosti Josef Nerušil uvádí (6. 6. 2013 na webu Církev.cz):

Každý, kdo se o problematiku církevních restitucí zajímá a skutečně o ní něco ví, by zmíněný výrok zpochybnil už jenom z toho důvodu, že kardinál Tomášek byl v březnu roku 1991 na vlastní žádost z arcibiskupského úřadu propuštěn a vystřídán Miloslavem Vlkem. V srpnu 1991, kdy měl údajný výrok zaznít byl tedy „jen“ emeritním kardinálem a emeritním arcibiskupem. Protože nebyl v srpnu 1991 vykonavatelem žádného církevního úřadu, nemohl jménem církve za nic poděkovat, natož pak pronášet závažná stanoviska o majetkoprávním narovnání mezi státem a církvemi. Pokud tak činil – vyjadřoval jen svůj názor, stejně jako dnes činí např. emeritní kardinál Vlk při svých úvahách o vlastnictví katedrály. Tato skutečnost však protagonistům zmíněného výroku naprosto uniká. Kardinál Tomášek navíc ani neměl důvod podobný výrok pronášet, protože jednání o majetkovém narovnání se státem nikdy nevedl, ani se ho nezúčastnil – což je snadno doložitelný fakt. Kdo se opravdu vyzná v problematice tzv. církevních restitucí by také věděl, že v roce 1990 (nikoli v roce 1991, jak se mnozí mylně domnívají) byl prostřednictvím výčtového zákona navrácen nemovitý majetek jednotlivým řeholním řádům a kongregacím, zákon ale vůbec neřešil (zadržovaný nemovitý) majetek jednotlivých farností a diecézí, ani pozemků. Pro pořádek jenom dodejme, že kardinál Tomášek nebyl členem žádné řehole, ani řádové kongregace. Děkoval by tedy za něco, s čím by neměl co do činění. Řeholní řády a diecéze jsou totiž dvě naprosto odlišné instituce, a to jak po stránce právní, tak i organizační a majetkové.

Zbývá obligátní: závěr si jistě udělá každý sám.