19.3.2024 | Svátek má Josef


ČAS: Jde především o kvalitu života nás všech…

19.5.2022

V poslední době se stalo zvykem nadávat na ty, kdož se hlásí k těm, kteří se starají o životní prostředí. Obecně se jim totiž říká „zelení“ a někdy jsou například v této zemi označováni za „ekoteroristy“. Kdyby prý nebyli oni, už by byly dávno postaveny všechny plánované dálnice a silnice. Mnohé jejich organizace jsou zařazovány mezi ty neziskové subjekty, které po známostech tyjí ze státního rozpočtu. A tak dále a tak dále.

Jenže bychom si měli uvědomit (mimo těch nesmyslů uvedených výše) že životní prostředí je logicky potřebný termín skloňovaný ve všech pádech a v posledních letech se zároveň stal pojmem velice frekventovaným. Není divu - většině z nás není lhostejné, jaká je kvalita našeho života. Pouze specifikace tohoto pojmu je mnoha lidem nejasná. Nejde totiž pouze o přírodu a vzácné druhy žab. K životnímu prostředí nepatří jen to, zda nedýcháme jedovaté zplodiny, ale také to, že denně chodíme okolo oprýskaného domu (abych uvedl i tu druhou nejkrajnější možnost). Jedovaté zplodiny ničí naše plíce a další tělesné orgány. Lhostejnost při pohledu na oprýskaný dům ničí naše vědomí odpovědnosti a otravuje naši duši. Obojí pak ve svém souhrnu vytváří onen nebezpečný pocit lhostejnosti a netečnosti, snižující kvalitu lidského života. A přitom v podstatě jde také o majetek. Nevěříte?

Evropský právní řád se odvíjí především od práva římského. To znalo pojem vlastnictví věcí, které sice jako lidé vlastníme, ale svým charakterem jsou nevlastnitelné. Přesto jako jejich vlastníci s nimi můžeme nakládat tak, že poškozujeme vlastníky ostatní. To je příklad zamořování ovzduší či devastace krajiny. V tomto směru se bohužel neuplatňuje onen atribut vlastnictví, které, je-li soukromé, je tvořivě a spravedlivě spravováno. Krajina nám patří, jsme jejími vlastníky, avšak nikoli každý z nás o své vlastnictví pečuje s umem dobrého hospodáře. Jsou ovšem ještě jiné, námi lidmi vlastněné hodnoty, které si v tomto smyslu málo bereme za své. Dochází také k tomu, že devastujeme životní prostředí i svými návyky a svým způsobem života. Někteří odborníci a filozofové přicházejí s myšlenkou, že naše uspěchaná, nevídaným konzumem všeho poznamenaná doba, se vyznačuje mimo jiné i devastací času. Děsivý nápor lidstva na supermarkety a následné mnohahodinové chroupání nakoupených zbytečností u televizních obrazovek - co to je? Naprostá devastace způsobu života.

Čas, který bychom mohli věnovat poznávání, rodinné výchově, studiu, sběratelství, prospěšné činnosti tak promrháváme, čili znehodnocujeme. Začínají se objevovat i pojmy jako je ekologie času. A právem. Dovedeme si již představit náš pomalý konec způsobený tím, že ve vzduchu bude přibývat exhalací a ubývat kyslíku. Avšak nad prostorem času zatím máváme rukou. Ale necháme- li se přinutit k jeho „znečištění“ tím, že jím budeme hazardovat v neprospěch kvality života, připravujeme se tak rovněž na pomalý, ale neodvratitelný konec. W. Burroughs dokonce tvrdí, že již Mayové měli představu o tom, že čas někde končí a někde začíná. A že je stejnou surovinou, jako jsou pro nás fosilní paliva. Věřili, že každý svět má svůj čas.
Někteří autoři jdou ještě dále. Z nedostatků našeho chování vyvozují, že spotřebováváme i kulturu stejně tak, jako fosilní paliva. Obojího je omezené množství. Myšlenka není zase tak úplně nová. Pamatujete na americký film ze sedmdesátých let s názvem „Jestliže je úterý, musíme být v Belgii“? Všimněte si, jak jinak nám plyne čas a jak se i někdy kulturně obohacujeme třeba o vánočních svátcích. Jde jen o dva tři dny a není to v tom, že jsou oficiálně dny volna. Jsme ochotni jít na procházku, na zdvořilostní návštěvu, přečíst knihu, vyprávět příběh, vzpomínat, pohladit a potěšit druhého. Přísně dodržované zvyky našich předků je vedly k vytváření rezerv ve využití času. O to byla jejich kultura i jejich život kvalitnější. Je například prokázáno, že lidé, kteří neumějí čerpat optimismus a cítí se fyzicky i psychicky bezmocní, se takovými v průběhu života skutečně stanou. Pesimisté jsou více náchylní k nemocem a žijí podstatně kratší dobu než lidé, kterým jejich víra a optimismus dokážou pomoci řešit mnohé složité životní situace. Konec konců diskuse o tom, jak je kdo starý a jak již nemá cenu něco začínat, jsou každému z nás dostatečně známy. Hovoříme-li
tedy o ekologii, nemusíme mít na mysli čistou studánku. Může jít o to, jak umíme využít čas a jak umíme být optimisty. Již vidím, jak náš čtenář namítá - nebuď blázen, přečti si noviny a chtěj současně s tím čerpat optimismus.

Jde to. Já například často k čerpání optimismu používám knihu Hrabě Monte Christo. Ale Mondego, Caderouss, Villefort či Danglar se v mém pojetí jmenují úplně
jinak. Jak, to vám nemohu prozradit i když ta jména znáte z naší každodenní politiky (a navíc by mě mohli žalovat). Ale funguje to dokonale. Dumas to napsal dobře