Rusové nedovolili Ukrajině, ani mohutně podpořené západními zeměmi, zvrátit vývoj války. Nebylo to od začátku jasné, byly chvíle, kdy i nejzarputilejší realisté mezi námi mohli o ruské schopnosti výboj na Ukrajinu obhájit pochybovat. Doteď není snadné říci, co byly reálné nesnáze Rusů, a co naše vlastní propaganda. Teď už ale víme, že Ukrajina na trvalý zvrat dost sil nemá. Tato situace obnažuje skutečnost, že tak či onak, Ukrajiny už se asi nikdy nezbavíme. To ale od začátku jasné bylo.

Přijatelná invaze
Kdo aspoň občas navštíví centrum Prahy nebo Plzně a disponuje základními abstraktními instinkty, snadno dovodí, že velká česká města procházejí už několikátým rokem vážnou etnickou proměnou. Řeč je samozřejmě o Ukrajincích, šířeji o lidech z bývalého SSSR, naši předci by řekli z „ruské říše“. Celkově dost možná až o 1 milionu osob. My si jejich velmi viditelnou přítomnost na vědomé úrovni racionalizujeme jako efekt války, případně jako nevinné a přínosné gastarbeiterství. Ve skutečnosti ale akceptujeme jakousi přijatelnou formu invaze cizinců. Velmi podobně jako evropský západ své příchozí. Srovnání s ruskou „bílou“ emigrací po I. světové válce nepřipadá v úvahu, tehdy šlo v ČSR o pár desítek tisíc lidí, navíc s odlišným sociálním profilem.

Nevynechme postřeh, jak velké procento příchozích mluví rusky. To mohou ale asi dobře pochopit jen lidé, kteří se rusky sami museli učit. Nebo dnešní 20-letý Čech rozpozná ruštinu od ukrajinštiny? Pomáháme nabídkou azylů zemi bránící se před Ruskem, výsledkem je ale ukrajinská varianta naší vlastní rusifikace. Až komické je přitom pomyšlení, jak ohromné množství ruských agentů u nás za těchto okolností může úplně v klidu působit, zatímco opravdu bát se bezpečnostních složek se musí jen naši vlastní lidé, jakkoli hloupí a problematičtí „vlastizrádci“. Má mimochodem ta paní, která Vítu Rakušanovi uklízí na vnitru kanceláře, nějakou prověrku? Nebo stačí, že nemluví rusky?

Mrazík hadr
Nebudeme asi daleko od pravdy s pocitem, že ačkoli se zuby nehty bráníme ruskému politickému vlivu, kulturně mu už podléháme mnohem více, než kdyby u nás byly rozmístěny ruské vojenské posádky. Tedy více než za časů SSSR. Určitě to není vinou dezinformací. Obě varianty jsou dlouhodobě vlastně skoro stejně šílené. Čeho Putin nedosáhl ve vztahu ke střední Evropě politicky, obecně dosahuje jinými prostředky: terorem a poskytováním záminky k migraci. Naše politické představitele jistě šlechtí, že dokáží odlišit čistě politické aspekty války na Ukrajině od lidských a humanitárních, za daných okolností je ale oficiální česká rusofobie téměř úplně absurdní.

Stejně jako jsme se stali – ač s Rusy, co jsou všichni stejní, nechceme mít nic společného – osvojitelem ruskojazyčného Donbasu, nejde takřka najít variantu, která by nás nenutila dále se zapojovat do masívní podpory Ukrajiny. Pokud Rusové budou postupovat na západ, budeme rádi, když se současnou vládou nebude válka jako taková. Až přijde Babiš, buď bude de facto dělat to samé co Fiala, tedy posílat zbraně i peníze, nebo podpoří nějakou formu ukrajinské porážky. I za takových okolností budeme ale dál muset pokořenou část země dál vyživovat, aby se nestala kořistí Ruska celá. Když ne dobrovolně, tak určitě proto, aby se na pochod k nám nevydala celá Ukrajina. Na to už jsme rétoricky připravováni.

Zámořské území
Z Ukrajiny v poslední době zaznívají vcelku pochopitelné návrhy na návrat uprchlíků do vlasti: mužů na frontu i do práce, žen do práce a asi i na frontu, dětí do škol. Je-li oficiální českou doktrínou když už ne vítězství, tak jistě úspěšná obrana Ukrajiny, staví takové snahy ukrajinské strany naše úřady do ještě paradoxnější role. Vydávat válečné uprchlíky, nebo je nutit k návratu? To naše právo asi moc neumí, ani když si o ně řekne přátelský režim. Kromě toho se nám taky moc líbí, že nám staví naše domy, pracují ve službách a uklízejí naše kanceláře. Zas by rostly mzdy, inflace, delší recese, opravdu těžké. Navíc asi všichni tušíme, že i kdybychom na Ukrajinu vrátili 200 tisíc mužů, což je naprostá chiméra, na vítězství to stačit asi nebude.

Výše uvedená rozvaha je něco, co Maďarům řeknou „extrémisté“ Viktor Orbán, Slovákům Fico, u nás čekáme na summity. O zbytek se postará autocenzura. Nikdy neexistovala, a nyní zcela padla idea, že na Ukrajině se vše vrátí do původního stavu. To není v rozporu s možnými dílčími válečnými úspěchy Ukrajiny. Existují jen varianty adopce Ukrajiny a jejích občanů, které byly ostatně viditelné už před válkou. V případě Česka nejde tedy o dočasnou humanitární a právní pomoc, ale na jedné straně o zřejmě definitivní ukončení zakladatelské etnické národní tradice a otevření se principům globální migrace. V tuto chvíli je Ukrajina něčím jako naším zámořským územím. Vstoupí-li do EU, hrozí „ostrovní status“ spíše nám.