19.3.2024 | Svátek má Josef


BIG BEN: Lež je nedílná součást politiky (část 2)

28.11.2022

Někdy na přelomu 19. a 20. století, ještě za císaře pána, se ve Střední Evropě vyprávěl tento židovský vtip:

Kohn a Roubíček provozují hokynářství na opačných koncích téže ulice. Kohn si jednoho dne všimne, že sousedovic školačka si k němu přestala chodit kupovat lízátka a cukrátka. Počká si na ni před obchodem a ptá se jí:
„Copak slečinko, moje cukrátka už nešmakujou a nejsou, jak bývala, že už k nám pro ně nechodíte?“
„Ne, pane Kohn, nic ve zlém, jen nám ve škole říkali, že vy Židi jste zabili Ježíška.“
„Já ne, to tamhle Roubíček.“

První část je zde

Tato anekdota potvrzuje staré židovské přísloví „jaký je národ, takové má Židy“. Jak souvisí s naším tématem „politická lež“, si povíme za chvíli. Nejprve si zopakujme, že účelem a smyslem politiky je chránit, zvýhodňovat a obohacovat vlastní skupinu lidí oproti skupinám jiným. Takovou politickou skupinou může být rodina, klan, kmen, klub, mafie, společenská třída, národ, stát, rasa nebo náboženství. K ochraně, zvýhodňování a obohacování vlastní skupiny lze použít takových prostředků a metod, jaké ty jiné skupiny dovolí, nebo do jakých se nechají vnutit, vmanipulovat, nebo vbalamutit.

Lež, klam, šalba a lest byly vždy v lidských dějinách samozřejmou součástí politické výzbroje. Stupeň politického umění se měří schopností lhát tak, aby to bylo nejen obecně věrohodné, ale aby to znělo jako pravda, na niž přišli sami obelhávaní. Nejpravdivěji se lež bude jevit tehdy, když jí nejprve uvěří samotní lháři jako pravdě. Takové pravdě se říká sebeklam. Ze sebeklamů vznikají megaklamy zvané víra (bereme-li je nábožensky), ideologie (bereme-li je politicky), fikce (bereme-li je umělecky), nebo terapie (bereme-li je psychologicky).

Na tom ostatně vznikl poměrně nový psychologický obor zvaný „evoluční psychologie“, založený na víře v „léčivý účinek fikce“. Ten se dostavuje tehdy, když přijmeme za „jakoby pravdivé“, co si myslíme, že by mělo pravdivé být. Tedy co se nám jako pravdivé nabízí, nebo vnucuje, nebo co nás touto variantou pravdy zvýhodňuje, obohacuje nebo uklidňuje, nebo nám upírá nebo zatajuje jiný výklad.

Jako extrémní příklad nám může posloužit ona známá marxistická definice svobody jako „poznaná nutnost“. Čili svobodné přijetí dané situace jako nevyhnutelné a jediné možné. Z té pak plynula samozřejmost, s jakou třeba sovětská psychiatrie diagnostikovala disidenty jako psychiatrické případy a zavírala je na kliniky. Chtěl-li se občan nesouhlasící s režimem udržet na svobodě, mohl se zachránit jen lhaním, že s režimem souhlasí.

Lež tedy sama o sobě není zlo, nýbrž neutrální nástroj použitelný k účelům tvořivým nebo ničivým, jako třeba nůž.

xxx

Sebeklam vzniká jako následek dvou psychických stavů.

Jedním je objev forenzních psychologů, že téměř všichni lidé při vědomé lži prožívají stres, včetně určité tělesné změny jako zrychlený tep, zvýšený tlak, chvění, a podobně. Na tomto poznání stál vynález detektoru lži, jejž oblafnou jen speciálně trénovaní lháři jako špioni nebo psychopatičtí politici.

Druhým je kognitivní disonance, což je psychický konflikt působený dvěma zároveň vnímanými kontrastními informacemi nebo příjmem nových informací kontrastujících s dosavadními znalostmi nebo domněnkami tvořícími zavedenou myšlenkovou konstrukci zvanou paradigma. To odpovídá určitému osobnímu nebo skupinovému vnímání událostí, jemuž se dnes populárně říká narativ, a jež se může lišit od jiného vnímání týchž událostí.

Nedávno jste možná taky narazili na kreslený vtip, v němž si dvě stařenky vyprávějí:

„Tak se prý dějí věci, které změní paradigma.“

„Nebojte se, to je jen takový narativ.“

Kognitivní disonance se řeší, často podvědomě, vytlačením nebo popřením jedné či druhé kontrastní informace tak, aby to, co se nově dozvídáme, potvrzovalo to, co už víme – nebo naopak přimělo nás popřít, co víme, a přijmout, co se nově dozvídáme. Tak či onak se vyhraňujeme pro ten či onen narativ a posilujeme si v něj víru.

Takto vzniklý sebeklam – tedy upřímná víra v něco nepravdivého – odbourává vědomí lži a tím i následný stres a naše lež pak může být nedetekovatelná, protože přestává být lží. Čili stává se pro nás pravdou bez ohledu na fakta. Tím nás ale taky dělá snadněji oklamatelné a obelhatelné jakýmkoli sdělením, které by náš narativ čili naši pravdu potvrzovalo.

xxx

Když Darwin objevoval evoluci, všiml si, že do dalšího vývojového stupně přežívají ne ani tak ti nejsilnější, jako ti nejchytřejší. Ti, co dokážou nad těmi silnými vyzrát, ty silné oklamat. Vítězit nad silou důvtipem. Tak se člověk došplhal po zádech mamutů na vrchol tvorstva. Podle toho by lež mohla být důležitým nástrojem evoluce a potvrzovala by teorii a poznatky evoluční psychologie. Podle těch přijímání fikce za pravdu, čili vytváření sebeklamu, nejen léčí, ale i posouvá výš na stupínku evoluce a civilizace.

Civilizace samotná stojí na „civilizovanosti“, čili vytváření a dodržování pravidel chování, do jakých se často musíme proti své vůli a přesvědčení vnucovat čili velhávat. Minimálně alespoň předstírat zdvořilost vůči někomu, kdo je nám protivný. Snažit se ovládat svoje pravdivé city a myšlenky. Viz třeba tento vtípek psychiatrický:

„Potřebuju, doktore, pomoc s tímhle problémem freudovských přeřeknutí. Včera jsem při večeři své tchýni chtěl říct ´mohla bys mně prosím podat sůl?´ a místo toho ze mě vyhrklo ´zkazilas mně život, ty stará krávo´“.

Být civilizovaný tedy znamená, paradoxně a absurdně, přijímat spousty nepravd podřízených nějaké vyšší nadřazené pravdě. Jak hodně paradoxně a absurdně to jde, předvedli američtí advokáti hájením notorického lháře prezidenta Billa Clintona takto:

„Mnohé kategorie odpovědí, jež jsou zavádějící, vyhýbavé, neodpovídající nebo frustrující nicméně nejsou zákonně falešné, včetně doslovně pravdivých odpovědí, které mohou sdělovat fakta, jež jsou nepravdivá“.

A sám Clinton, coby z Yale University promovaný právník, se hájil takto:

„No, lhal, nelhal – to záleží na tom, jak definujete sex. A měl, neměl – to záleží na tom, jak definujete měl.“

xxx

Člověk se vyšplhal na vrchol pozemské biologické tvorby díky svému lhářskému umění. Veškeré teorie o dobru pravdy se v dějinách prokázaly být nepraktické a nepraktikovatelné. Kdyby třeba křesťanství opravdu jen nastavovalo druhou tvář, jak rádo tvrdívalo, víno, pivo a vepřoknedlo by vymřely někdy v 9. století.

„Bez mytologií naděje, fantazie a sebeklamu bychom zakrněli na nějakém stupínku lidoopího chování, nebo bychom se už hodně dávno zničili,“ poznamenává filosof George Steiner.

Schválně si to zkoušejte jako jazykolam:

Že lze žít bez lži? Bez lži žít nelze, nelži, že lze.

No vidíte.

xxx

K čemu tedy slouží pravda – a proč takový pojem vůbec někdo vymyslel? Protože – opět paradoxně a absurdně – kdyby neexistovala pravda alespoň jako teoretický standard a měřítko informační hodnoty, lhaní by ztratilo smysl a tím i všechny své účinky, negativní i pozitivní.

Jak tedy vlastně pojem pravdy vznikl a kdo jej vymyslel?

Biblické Desatero – jak jsme si řekli minule, nezakazuje lež, nýbrž jen křivé obvinění bližního, čili pomluvu. V příbězích Starého zákona najdeme lhářů habaděj – sympatických i nesympatických, napravených i nenapravených. Pár se jich najde i v tom jednom velkém příběhu Nového zákona. Jeden z nich se pak dokonce stane prvním papežem.

Jeho lež je obzvlášť pozoruhodná. Je neškodná, a možná dokonce prospěšná, tím, že nikomu neubližuje a naopak něco zachraňuje. Konkrétně zachraňuje budoucnost Mistrova učení. Potvrzuje tedy morální právoplatnost blahodárné lži. Lži vyslovené na záchranu dobra (nebo co jako dobro vnímáme) před zlem (nebo co jako zlo vnímáme).

Tehdejší řecko-římská tradice filosofického bádání se soustředila ne ani tak na hledání jedné absolutní pravdy, jako spíš na zpochybňování a doplňování všech poznatků, z nichž by se nějaká pravda mohla povýšit na absolutní. S vědomím, že lidské poznatky a vědomosti jsou vždy neúplné. Čím víc toho víme, tím víc zjišťujeme, kolik toho ještě nevíme. A tedy čím víc se domníváme, že všechno víme, tím víc si posilujeme ignoranci a znemožňujeme si další poznávání. Ignorance tedy není jen pasivní nevědění, nýbrž aktivní odpor k vědění.

Tak nějak stručně se dá shrnout řecko-římské myšlení, které – v kombinaci s myšlením židovským dlícím nenápadně v pozadí – formovalo do té doby nejtvořivější civilizaci dějin. A zabývalo se víc fakty než pravdou.

xxx

A pak se Řím zhroutil. Částečně vlastní dekadencí a pohodlností, částečně zvenčí nájezdy barbarů. Ale částečně i novou revoluční ideologií univerzální boží spravedlnosti zvanou křesťanství, která převzala jeho mocenské struktury a prošustrovala jeho bohatství.

Provedla to několika kreativitu tlumícími nápady svých filosofických zakladatelů zhruba z přelomu 4. a 5. století. Tím stěžejním byl Dědičný Hřích, z něhož spása je možná jen Milostí Boží a vírou ve Spasitele. Opustila tím původní židovské a řecké pojetí hříchu jako chyby napravitelné vnitřní energií dobra (kreativity) a zhoršitelné vnitřní energií zla (destrukce). Ta ponechávala člověku svobodu volit dobro nebo zlo, ale i přijímat odpovědnost za následky své volby. Dědičný hřích a spása mu tuto volbu odebírá, a s ní i motivaci k tvoření.

Nová náboženská revoluce pátrala po duchovnu podle přísloví „nejen chlebem živ jest člověk“. Snila o mimozemském nadpřírodním světě podle přísloví „mé království není z tohoto světa“. Pohrdala majetkem podle přísloví „dříve velbloud uchem jehly než bohatec do království nebeského“. Povýšila tím chudobu na ctnost a bohatství na neřest. Anticko-židovskou kreativitu tím pohřbila na tisíc let.

Ale našla pravdu. Ne v klasickém antickém sledování, analýze, racionalizaci a zpochybňování faktů a událostí, nýbrž ve víře. Jenže se přitom – paradoxně a absurdně až skoro komicky – dopustila dvou kolosálních politických lží. Jsou to tyto: Řecko-římská civilizace je pohanské zlo morálních zvrhlostí a musí být vymýcena. Židé jsou vrazi syna Božího a zaslouží si ponižováni, ostrakizování a okrádání, všichni a navždy. Včetně našeho hokynáře Roubíčka.

Zatímco fakta byla tato: V kontextu tehdejšího stavu lidské krutosti a nemravnosti patřil Řím (a před ním Řecko) k těm spravedlivějším, s vysokou kulturní, náboženskou a etnickou tolerancí, za předpokladu politické loajality, jejíž vypovězení se trestalo smrtí ukřižováním. Spasitel křesťanů byl Žid (i když třeba jen po mamince), následník Davidova trůnu a popravili ho Římané za vzpouru proti Římu coby krále judejského. Třebaže jim k tomu zřejmě přispěla hrstka lokálních elitářů, reportáže z jeho působení zvané Evangelia popisují, jak ho davy následovaly a jemu naslouchaly. Tedy nejen lež a pomluva, nýbrž i první případ vykonstruované kolektivní viny.

Cílem a následkem těchto dvou politických lží bylo odebrání moci dvěma etablovaným skupinám třetí skupinou nově se etablující. Pohanům moc politickou, Židům moc ekonomickou. A navzdory kázání samého Spasitele (“císařovo císaři, boží Bohu“), nové náboženství převzalo i moc světskou a posilovalo si ji umlčováním dezinformací, fake-news, hoaxů a konspiračních teorií, tehdy zvaných bludy, rouhání a kacířství.

Tak nějak v kostce ta naše západní civilizace vznikla, a tak nějak podobně se drží při životě. Neměla to vždy lehké. Radujme se, že k ní patříme, ale nebuďme naivní a nepleťme si ji s pravdou.

xxx

Žádné takové naivity se věru nedopouštěl jeden nejslavnějších obhájců užitečné lži, renesanční filosof, poradce vladařů a zakladatel politologie Niccolò Machiavelli, pro něhož „na náboženství není důležitá jeho pravdivost, nýbrž účinek, jaký má na člověka“. Lid bohabojný je snáze ovladatelný. Náboženství může tedy být užitečným nástrojem na udržování bázně, a tedy i kázně. S jeho pomocí se klame snadněji.

A protože náboženství dlí ve sférách mimozemských, dobrý vladař si je k dobrému vládnutí vykládá „podle okolností“. Ale chce-li si udržet loajalitu věřícího lidu, musí se mu jako věřící jevit, i kdyby byl nevěřící.

Samotné křesťanství (tedy celou křesťanskou životní filosofii, ne jen už dávno před ním kritizovanou korupci církevní organizace) Machiavelli vnímá jako teorii neuplatnitelnou na politickou praxi, v níž vše, co je proveditelné, je z hlediska křesťanské etiky nemorální. Vládnout křesťansky tedy nelze jinak, než přetvářkou. Alias lží.

Maximalistická křesťanská moralita bezpodmínečné lásky k bližnímu je mu jen planou teorií neaplikovatelnou na politickou praxi, není-li bližním opětována. Politická praxe s jejím opětováním počítat nemůže, proto si to opětování potřebuje v zájmu stabilního klidu a řádu společnosti vynutit. Posláním vládců je tvořit skvělosti, budovat skvělý stát a získávat jemu i sobě slávu a úctu. K tomu potřebuje utvářet a přetvářet etický systém, jaký tomu napomáhá, a neřídit se takovým, jaký tomu překáží.

47

Připomeňme si, že tyto rady Machiavelli psal ve službách florentinské republiky . A že ony samozřejmě platí i pro jakoukoli ideologii, jíž se drží u moci ten či onen politický systém. Včetně toho, na nějž tak rádi remcáme, jak je prolhaný, a říkáme mu demokracie. V tom je bez ohledu na ideologii či politické přesvědčení bezpečné vždy počítat s tím, že nám budou lhát. Důležité bude jen vědět, zda lžou v náš prospěch, nebo proti němu.

Převzato z Playboye

Kurasovy kmihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/