Lež je nedílná součást politiky - 1

Politici nelžou, oni jen zcela upřímně nerozeznávají fakta od výmyslů a stejně upřímně nepochybují o ničem, co říkají. Mnozí z nás ještě pobaveně vzpomínáme na billboardy premiéra Grosse s usměvavou tváří provázenou volební sloganem „Myslím to upřímně“. Ani nám to říkat nemusel, upřímnost u každého politika přece bereme jako samozřejmost.

Jenže ne vše, co je upřímné, musí být zároveň pravdivé. Teda: může to být pravdivé, ale nemusí to být pravda. Teda: může to i být pravda, ale nemusí to být fakt. Pravda a fakt nejsou jedno a totéž. Jak jinak by mohl Joe Biden říkat „my Demokraté dáváme přednost pravdě před fakty“. Viz taky populární bonmot „máte právo si vymýšlet pravdu, ale nemáte právo si vymýšlet fakta“. Někteří politici jsou tak mazaní, že aby vás oblafli, jsou ochotni vám i říct pravdu, dokonce i fakta, s vědomím, že jim neuvěříte a budete si myslet opak.

Politikovu třebas i snadno prokouknutelnou a prokazatelnou lež nesmíme vnímat jako aktivní a záměrné lhaní, nýbrž v nejhorším případě jako pasivní neúmyslnou nepravdu. Tuto neúmyslnou nečinnost nerozeznávání a nepochybování, která se nedopatřením jeví jako činnost, praktikují politici v nejlepší vůli, v zájmu státu, demokracie, svobody a míru a pro blaho národa, lidstva, planety a vesmíru, za naše peníze. Mýlí se jejich kritikové, když si tu upřímnost jako lež vykládají, nebo z ní chraňpánbůh některého politika výslovně obviňují.

Samotné slovo lež se z politiky vytrácí a nahrazují je synonyma odbornější a političtější jako dezinformace, hoax, fake news, konspirační teorie nebo propaganda. Takto přejmenované lži se používají k účelům dobra i zla, jež vnímáme tak či onak podle toho, na čí stranu nás tíhnou informace, které máme k dispozici, nebo osobní vztah k tomu, kdo tyto informace poskytuje, zamlčuje nebo cenzuruje. Příkladem budiž postmoderní klišé „kdo je pro jednoho terorista, je pro druhého bojovník za svobodu.“ Postmoderní je na něm to, že pojmům jako dobro versus zlo nebo pravda versus lež upírá jejich kontrastnost a absolutnost. Činí je tím relativními, tudíž rovnoprávnými, a nakonec od sebe nerozeznatelnými.

xxx

Politika se tak stává soutěžením rovnoprávných relativních polopravd, z nichž vítězí ty, jimž se nejlíp daří ty druhé vyvrátit nebo umlčet. Vyvracení je postup demokratický, umlčování je postup totalitní. Aby se mohlo něco vyvracet, musí se o tom napřed vědět, tedy nechat to zveřejnit. Vyvracení něčeho, co nebylo zveřejněno, bývá často potvrzením jeho pravdivosti. Jak praví slavný citát Otto von Bismarcka „nikdy v politice ničemu nevěřte, dokud to není oficiálně popřeno“.

Procesu zveřejňování a vyvracení se říká „svoboda projevu“ a slibuje je celému světu Listina práv, převážně nesplnitelně. I ona už však má svůj postmoderní výklad. Ten zní takto: Abychom mohli informovaně rozhodovat, musíme svou svobodu být správně informováni bránit tím, že nesprávné informace cenzurujeme nebo trestáme. To proto, aby nám tu svobodu informovanosti nepodlamovaly, neomezovaly, nezaváděly do neinformovanosti.

To není fór, poetická dikce, ani dramatická nadsázka. Takhle to v březnu 2022 vysvětluje Evropský parlament Evropské komisi, s žádostí o nápravu nedostatečné ochrany svobody evropských občanů před cizím informačním vměšováním. Navrhuje důkladnější celounijní „boj proti dezinformacím“, mírumilovněji též pojmenovaný „ochrana před dezinformacemi“, a ještě mírumilovněji „prevence dezinformací vzděláváním občanů k identifikaci dezinformací“.

Technicky a prakticky je to pořád totéž lhaní. Tomu my se teď podíváme na bohatou historii.

xxx

Začneme objevem, že lhaní není hřích, za jaký je rád někdy vydává křesťanský výklad osmého přikázání. Ono totiž nezakazuje lhát, nýbrž jen specificky a úzce „vznášet křivé svědectví proti bližnímu.“ Čili to, čemu se dnes úředně říká „difamace“ – ač by to správně mělo být „defamace“, znamenající doslova „odpověstnění“ čili oloupení někoho o dobrou pověst. Čeština si holt s cizími slovy dělá, co ji napadne.

Navíc nám ani z tohoto přikázání není zcela jasné, kdo to vlastně je ten „bližní“. A tak se pro jistotu rádi necháváme vlákat do postmoderní iluze, že jím je každý obyvatel této planety a možná i někteří mimozemšťané. Pro opravu si však ani nemusíme chodit až do biblické hebrejštiny, v níž slovo „reacha“ znamená tvůj společník, spolubydlící, nebo spoluobčan, souputník, souvěrec, soukmenovec, nebo spolučlen nějakého spolku – každopádně někdo, s kým máš něco společného nebo tě s ním něco sbližuje. Stačí nám nakouknout do překladu anglického, kde oním bližním je „neighbour“, znamenající velice konkrétně a jednoznačně „soused“.

Takže si osmé přikázání můžeme – alespoň pro účely politické – vyložit takto: 1) Lež jako taková není ani hřích ani zločin. 2) I pomluva je povolena u vzdálenějších. A pak už jen záleží na tom, koho pokládáme za bližního a koho za vzdáleného. Tím se nám většina lží legalizuje a stává se eticky bezúhonnou. A v politice obzvlášť užitečnou.

xxx

Ale přece jen „hledej pravdu, cti pravdu, mluv pravdu a braň pravdu“ se pokládá za jednu ze stěžejních ctností náboženských a morálních, tedy i politických. Proč tedy Bůh sám pravdu nepřikazuje a lež výslovně nezakazuje?

Protože sám svůj vztah k člověku zahajuje lží:

„Jestliže pojíte z tohoto stromu, zemřete.“

Jenže oni pojedí a žijí ještě bezmála tisíciletí. Proč jim tedy Bůh lživě vyhrožuje? Protože (jak praví obvyklý výklad) jim chce zabránit, že by se „stali jako my“ (opravdu to říká v plurále), čili povýšili se na úroveň bohů. Tedy tím i ohrozili jejich (Jeho) nadřazené postavení. Takové je mít nechtěl (nechtěli), protože by se jim pak hůř vládlo. Boží zákaz – a pak vyhnanství za neposlušnost – můžeme pokládat za první písemně zaznamenaný politický čin. V politickém režimu výrazně nedemokratickém. Tak vzniklo základní pravidlo úspěšné politiky pro všechny doby: udržovat ovládané v ignoranci vydávané za informovanost.

Je tedy demokracie informovaných občanů samozřejmým politickým uspořádáním lidstva – nebo rebelií proti přirozenému vesmírnému řádu stojícímu na určité hierarchii? Tak či onak, potřebuje politika pravdu? Nač?

Zařadili bychom politiku mezi vědy nebo umění? Máme sice vědecký obor zvaný politologie. To je věda, která ví, jak by politiku dělala, kdyby to uměla. Není tedy praktická politika spíš uměním? A je-li uměním, není v ní čestné místo na výmysly, fantazie, fikce a překrucování, jaké činí umění uměním nacházejícím a sdělujícím nějakou vyšší nebo hlubší nebo esenciální pravdu jejím překroucením?

Picasso nebyl jediný umělec, který vnímal umění jako (jeho definice) „lež, jež nám umožňuje uvědomit si pravdu“. V literatuře platí, co zjistila Iris Murdochová: „Aby pravda byla uvěřitelná, musíme do ní přimíchat trochu falše.“ K dobrému dramatu přece patří vymyšlená setkání historických postav, které se ve skutečnosti nikdy nesetkaly, nebo jejich výroků, které nebyly nikdy vysloveny, nebo událostí, které se nikdy neudály, nebo se udály jinak. Říkáme jim snad lež?

xxx

K čemu vlastně politika slouží? Politologie na to má spoustu teorií, ale politická praxe ví své. Jejím účelem je ubránit, uživit, proslavit a zvýhodnit svou vymezenou lidskou skupinu proti jiným vymezeným lidským skupinám. Čili nad někým vyzrát. Lež, a její příbuzenstvo klam, lest, mazanost, vychytralost, šibalství, čtveráctví, šejdířství, to vše je koření, které ze života – a tím víc z politiky - dělá zábavnou komedii a pomáhá lidstvu intelektuálně růst, posiluje jeho fantazii a tvořivost.

První teoretici evoluce se domnívali, že v ní jde o přežití nejsilnějších. Pozdější přišli na to, že i nad těmi nejsilnějšími často vítězí ti nejchytřejší. V přírodě i v politice. A chytrost nad silou může vítězit jen tím, že ji oklame, použije proti ní nečekaný trik nebo vynález, poruší její pravidla. Viz Davidův prak vrhající kámen do obrova čela.

V tom nejznámějším dramatu řeckém, psaném přibližně ve stejné době jako příběhy biblické, po frustrujícím nerozhodném boji vedeném podle vojenských pravidel, konečně poráží Tróju podobně populární rošťák jménem Odysseus – lstí. Čím je Davidovi prak a kámen, tím je Odysseovi dřevěný kůň. Výsledek je tentýž: vítězství lsti nad silou.

Oba kulturní kořeny naší civilizace lžemi a lstmi oplývají. Kain se snaží vylhat z vraždy svého brášky. Abrahám si zachraňuje život lží, že jeho žena Sára je jeho sestra. Jákob lže osleplému Izákovi, že je Esau, aby od něho získal požehnání prvorozeného. Jákobovi synové mu lžou, co se stalo s Josefem, jehož prodali do otroctví.

Achillova žena Polyxena z něho vylstí tajemství jeho zranitelné paty a vyzradí ho Paridovi trojskému, aby ho mohl zabít. Arcilhář Apollo se mstí ženám, které mu nechtějí dát šuknout. Kasandře odhaluje budoucnost, ale zároveň zařídí, aby jí nikdo nevěřil. Sibyle slíbí nesmrtelnost a věčnou krásu, ale nechá ji svrasknout v škaredou stařenu. Šejdířka Afrodité se vdává z recese za nejškaredšího boha Hefaista, ale peleší se mu s kdekým, lže mu věrnost a udělá z něho terč posměchu celého Olympu.

xxx

Starověcí rabíni roztroušení od 5. století před Kristem od Řecka po Mesopotamii a mudrující, jak vykládat Mojžíšovy zákony v praxi, v sebraném spise zvaném Talmud uzákonili, že lež je nejen povolena, nýbrž doporučena na záchranu života nebo jako obrana před jakýmkoli ohrožením od nepřátel, a v případech, kdy by pravda mohla bolet, nebo urážet, nebo třebas i vzbuzovat pesimismus, depresi, strach. Konkrétně vydali třeba docela zábavný zákaz říkat šeredné ženě (nebo jejímu muži), že je šeredná, a naopak příkaz hledat na ní něco, co by se dalo pochválit, nebo mlčet, když nic takového nenacházíme. Ostatně kdo rozhoduje, co je krása co šerednost? Pravdu jako etickou hodnotu tak posunuli na druhé místo za mír, jehož součástmi jsou zdvořilost, ohledulnost a soucit. Tím se lež mohla alespoň teoreticky stát legitimním nástrojem i té historicky vzácné politiky, jaká by byla k občanům laskavá a jim prospěšná.

Řekové se mezitím náruživě pohroužili do seriózního studia lhářského umění, jež však nevnímali jako škodlivou lež, nýbrž jako užitečnou fikci. Pořádali zábavná veřejná vystoupení za nemalé vstupné, jako by to byl divadelní žánr. Vedli výuku, jakou musel za vysoký instruktorský honorář absolvovat každý vážný aspirant na politiku. Trénovali se v dovednosti, jak logicky a věrohodně obhájit jakékoli tvrzení, a pak toutéž technikou obhájit i tvrzení opačné. Říkali si Sofisté, a jejich metodám se dodnes říká sofistika. Je to metodika objasňování i matení, přesvědčování i vyvracení, informace i dezinformace, pedagogie i demagogie.

xxx

Pochytili ji od slavné nymfy jménem Metis přivdané do olympského božstva v prvním sňatku Diově, v němž proslula klamy, šalbami, lstmi a triky. Těch se Zeus tolik bál, ale zároveň po nich bažil, že krátce poté, co mu porodila dceru a budoucí bohyni moudra Athénu, ji zbaštil. Fyzicky ji tím sice sprovodil ze světa, ale její jméno přežilo jako pojmenování onoho typu chytrosti, jenž se přesněji překládá jako chytráctví, se všemi příslušnými synonymy od šibalství a kujónství, po chucpe a vyčůranost. Onen typ moudrosti potřebný k přežití a úspěchu v soutěživé, tvořivé a vynalézavé společnosti, jakou se Řecko 5. století př.n.l. stávalo a učilo se chytrostí porážet sílu. Odyseův kůň je klasická metis. A protože metis je většinou lež dobrácká, zábavná a s bohulibým výsledkem, nebudeme ji soudit a necháme se jí bavit.

Velmistry šibalského umění v sofistické mluvě nám představuje Platón v osobách bratrů Euthydemos a Dionysodoros, kteří ji trénovali odmalička, udělali si z ní spektakulární kariéru a vydělávali velké peníze advokacií u soudu. Uměli „žonglovat se slovy jako se zbraněmi a dokázat nebo vyvrátit jakýkoli argument, pravdivý nebo nepravdivý“.

Takovýmto jejich argumentačním žonglováním s logikou pravdy-nepravdy nás Plato (přesněji jeho postava Sokrata) pobaveně provází:

„Učitelé učí žáky, že?“
„Jistě.“
„Žáci se učí proto, že něco nevědí?“
„Jasně.“
„Takže žáci se učí proto, že jsou chytří nebo hloupí?“
„Hloupí.“
„To je odpověď chybná nebo správná?“
„Správná.“
„Ale žák, který se něco učí, je chytrý nebo hloupý?“
„Chytrý.“
„Tak vidíš, ta první odpověď byla chybná.“

Perličkou sofistiky je jejich dialog dokazující „nemožnost nepravdy“, tedy potažmo pravdivost čehokoli.
„Nefakta neexistují, že?“
„Ne, neexistují.“
„S něčím neexistujícím se tedy nedá nic činit?“
„To nedá.“
„Takže když politici žvaní nefakta, není to činnost?“
„Ano, to je.“
„Ale jestliže s nefakty se nedá nic činit, pak už jen to, že oni s nimi něco činí, znamená, že to nemohou být nefakta, nýbrž fakta?“
„Ano.“
„Takže touto činností se nefakty stávají fakty.“
„Vážně?“
„Jasně. Takže co se dá říkat, nemůže být nepravda. Takže politici říkají pravdu.“

xxx

Politické žonglování s fakty nás provází po celé dějiny. Ještě se k němu vrátíme někdy příště. Teď ještě jedno mistrovsky komické zažonglování od jednoho současného politika českého:

„Fiala určitě v Kijevě nebyl, protože vládě, která zavádí cenzuru, se nedá věřit ani slovo“.

Převzato z Playboye

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/