Vojenské zpravodajství České republiky vydalo pravidelnou výroční zprávu. Vyjímáme část týkající se oůsobení a vlivu zahraniční propagandy na naši společnost. Celý text je ke stažení zde.

___________________________________________________________

HYBRIDNÍ PŮSOBENÍ A MORÁLNÍ PANIKA

V posledním desetiletí do veřejné debaty stále intenzivněji proniká téma tzv. dezinformací a propagandy. Zřetelný zlom v tomto ohledu přineslo obsazení Krymu Ruskou federací v roce 2014 a následné boje na východní Ukrajině, kdy část veřejnosti začala tyto události chápat jako výsledek dlouhodobého ruského „hybridního působení“, jehož hlavní složku měla představovat intenzivní propagandaY Ačkoliv hybridní vojenské akce a rozsáhlé propagandistické aktivity nejsou ničím novým a provázejí organizovaná lidská společenství od jejich počátků, měla podle těchto představ nyní Ruská federace disponovat zcela inovativním a mimořádně efektivním konceptem těchto akcí - tzv. Gerasimovovou doktrínou.13

Část obyvatelstva členských zemí EU a NATO se tedy ocitla ve stavu jakési morální paniky, neboť získala pocit, že této údajné hrozbě ze strany Ruské federace nedokáže čelit. Tento fakt, spolu se skutečností, že konkrétní propagandistické kanály nebylo ve většině případů možné přesně identifikovat, a tím, že výsledky jejich působení byly jen obtížně kvantifikovatelné, měl za následek mimo jiné masivní nadužívání pojmů s touto problematikou spojených (např. ,,hybridní válka“, ,,propaganda“ či „dezinformace“). Ty tak především v laickém diskursu ztratily pro popis a chápání uvedených fenoménů jakýkoliv význam a začaly se užívat spíše pro dehonestaci názorových protivníků a radikálně zjednodušující vysvětlení komplexních jevů,14 což jejich detailní analýzu a případné řešení problémů, jichž byly odrazem, spíše znesnadňovalo.

Prohlubující se vágnost a významová neurčitost zmíněných termínů přitom vedla i k případům, kdy je někteří političtí a společenští aktéři začali používat i pro označení pravdivých informací, jenž však nebyly v souladu s jimi prosazovanými idejemi, a kdy dokonce docházelo ke spojování kritiky vládních politik s propagandistickým působením cizí moci, což mohlo vést k vyčlenění části do té doby legitimních hlasů z politické debaty.

Přes toto zmatení je však zároveň třeba odmítnout snahy vliv propagandistických kampaní/ hybridního působení cizích mocností zcela marginalizovat. Současné výpočetní technologie totiž umožňují veřejnou debatu a nálady širokých vrstev obyvatelstva ovlivňovat mnohem snáze než v předcházejících dekádách, kdy byly zahraniční propagandistické kampaně odkázány výhradně na kanály, jejichž zajištění bylo logisticky náročné (letákové kampaně), daly se snadno narušit (rozhlasové a televizní vysílání),anebo i z časového hlediska.

Internet, sociální sítě a mobilní aplikace však umožňují masivní šíření informací již v řádech hodin, přičemž při sdílení a přeposílání propagandistických poselství existuje řádově nižší riziko jejich nežádoucího zkreslení, jako tomu bylo například u ústního předávání. Zároveň je pro státní orgány demokratických zemí výrazně obtížnější zamezit jejich šíření, neboť takováto akce vyžaduje rozsáhlou aktivitu a spolupráci s provozovateli internetových domén či sociálních sítí. Uvedené zásahy (i vzhledem k tomu, že se jedná o automatizovaný proces, který v budoucnosti bude zřejmě probíhat plně na bázi umělé inteligence) přitom zřejmě postihnou i uživatele, jež se na propagandistických aktivitách ve skutečnosti nepodílí, ale budou mezi její šiřitele zařazeni na základě veřejnosti zcela nesrozumitelných algoritmů. Je zřejmé, že mnohý takovýto neoprávněný zásah bude silně medializován a ve svém důsledku povede k dalšímu poklesu důvěry veřejnosti nejen v tyto procesy, ale i v dané sociální sítě a ve státní správu jako takovou.

Moderní technologie rovněž umožňují propagandistické kampaně zaměřit na konkrétní cílové skupiny, a tak lépe využívat existujících štěpení ve společnosti. Informační působení cizí moci totiž dosahuje největších úspěchů, akcentuje-li stávající rozpory ve společnosti, takže například oslovuje skupinu obyvatel, jež se považuje za diskriminovanou či ohroženou stávající státní mocí či jí propagovaným diskursem. Zahraniční mocnost přitom pomocí své propagandy uvedené pocity dále prohlubuje a navíc se často pokouší prezentovat jako spojenec či zachránce zmíněné skupiny, čímž nejen oslabuje její loajalitu ke společenskému konsenzu, ale zároveň vytváří a posiluje její vazby k sobě samé.

VYBRANÉ VLIVY UMOŽŇUJÍCÍ ŠÍŘENÍ PROPAGANDY

V současnosti se západní společnosti nachází ve značně specifické situaci, kdy zde působí hned několik zásadních vlivů, jež oslabují její soudržnost a usnadňují šíření zahraniční propagandy. Z těch nejdůležitějších je třeba zmínit:

1) Krize důvěry ve stát a jeho instituce. V posledních desetiletích dochází k poklesu důvěry v část veřejných institucí, jež často začínají být chápány jakožto implicitně nepřátelské k některým vrstvám obyvatelstva.15 Rovněž extrémní polarizace společnosti vede k tomu, že stoupenci těch politických uskupení, jež jsou aktuálně v opozici, radikálně odmítají veškerá vládní opatření jen proto, že je zavádějí jejich ideoví protivníci, a to bez toho, zda jsou sama o sobě prospěšná či nikoliv. Tato nedůvěra vede ke snížení vnitrospolečenské loajality a snadnějšímu přijímání zahraničních propagandistických narativů.

2) Zdůrazňování individuality. Poslední dekády se rovněž nesou ve znamení oslabovaní a mizení tradičních kolektivních identit (národní či třídní vědomí, stranická příslušnost), jež sice dílčím způsobem nahrazují kolektivní identity nově konstruované, avšak v mnohem větším rozsahu identity individuální. Jedinec je chápán jako formálně zcela autonomní subjekt, jenž není podřízen žádné širší identitě, nicméně tato jeho autonomie jej zároveň činí mnohem zranitelnějším vůči informačnímu působení, které jeho individualismu formálně vychází vstříc.

3} Demokratizace informačního prostoru. Masivní rozšíření výpočetních technologií, internetu a sociálních sítí vedlo k nejvýraznější proměně mediálního prostoru od dob vynálezu knihtisku. Tyto faktory umožnily nebývale masivní šíření informací a zároveň vedly k pádu faktického monopolu, jež na tuto činnost doposud měla tradiční média a profesionální novináři či komentátoři.17 Došlo tak k výrazné demokratizaci veřejného prostoru, kde místo několika málo médií ovlivňují debatu tisíce entit, jejichž úspěch je založen nikoliv na profesionalitě, ale na schopnosti zaujmout a přitáhnout pozornost. Vzhledem k tomu, že k tomuto účelu nejlépe slouží informace vyvolávající emoce, otevírá zmíněný posun široké pole nejen pro bulvarizaci médií, ale i pro šíření propagandy, která je právě na šíření emočně zabarvených informací ve většině případů založena.

4} Souběh krizí. Přibližně posledních patnáct let lze považovat za období, kdy na západní společnosti v rychlém sledu dopadlo několik zásadních krizí (hospodářská, finanční, ekologická, migrační, identitární, zdravotnická, válečná), přičemž jen menší část z nich se podařilo uspokojivě vyřešit. Rovněž vzhledem k výše zmíněné bulvarizaci mediálního prostoru přitom dochází k tomu, že ve veřejné debatě převládá radikální interpretace těchto krizových jevů, která spočívá buď v jejich označování za extrémní existenční rizika, nebo naopak v bagatelizaci a popírání, přičemž stoupenci obou táborů se obviňují z nečestných pohnutek (včetně vědomého či mimovolného jednání ve prospěch cizí moci), což dále podporuje rozklad společnosti. V tomto prostředí je pak pro zahraniční propagandu snadné se etablovat a takto vyhrocenou debatu využívat k tomu, aby jeden ze zmíněných táborů oslovila a minimálně částečně jej začala ovlivňovat.

SITUACE V ČESKÉ REPUBLICE

Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že česká společnost patří v tomto ohledu mezi ty, jež jsou zranitelné propagandistickým působením. Přestože není možné jednoznačné určit, do jaké míry zahraniční propaganda ovlivňuje zdejší veřejnou debatu a do jaké míry k jejímu vyostření přispívají jiné procesy (včetně výše nastíněných), lze mít za jisté, že část české společnosti slouží jako terč zahraničních propagandistických aktivit, kdy jsou některé sociální a politické skupiny vzhledem ke svému rozčarování ze společensko-politického vývoje náchylnější k přebírání a následnému šíření zahraniční propagandy. O skutečné velikosti těchto skupin lze však pouze spekulovat,16

18 a stejně tak i o tom, do jaké míry jejich názory a aktivity formuje pouze zahraniční propaganda a do jaké ji ovlivňují jiné zdroje včetně například radikálů z vlastních řad.

Ke koncepci boje se zahraniční propagandou v rámci České republiky pak lze podotknout, že ač bezpečnostní složky státu včetně zpravodajských služeb mají v těchto snahách nezastupitelnou úlohu (především při rozkrývání způsobů, jakým je zahraniční propaganda šířena, a při identifikaci osob, jež při šíření propagandistických poselství spolupracují s cizí mocí za účelem poškození zájmů České republiky či rozvratu zdejšího ústavního zřízení), musí se vzhledem ke své působnosti zaměřovat pouze na řešení následků a nikoliv příčin působení zahraniční propagandy. Podobně jako v celé řadě jiných oblastí přitom platí, že bez dostatečné prevence a zásadních změn v celé řadě státních politik bude pro bezpečnostní orgány stále obtížnější řešit byť jen nejkřiklavější projevy těchto fenoménů.

Jakékoli úspěchy zahraniční propagandy totiž představují především průvodní jev celkového odcizení panujícího mezi institucemi a jednotlivými vrstvami společnosti. Bez obnovení celospolečenské důvěry a konsenzu tak bude část obyvatelstva Česká republiky zřejmě i nadále vysoce náchylná k jejímu přebírání a šíření.