Prezident republiky vrátil dne Poslanecké sněmovně zákon o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních. Ve svém dopise předsedovi Sněmovny své rozhodnutí zdůvodnil takto: „České zdravotnictví zásadní systémovou změnu v každém případě a co nejrychleji potřebuje. Zákon o veřejných neziskových ústavních zdravotnických zařízeních vracím, protože tuto potřebnou změnu nepřináší a protože k řešení vážných problémů českého zdravotnictví volí metodu špatnou. Zákon ve své logice znamená opuštění principů, na kterých se celá naše společnost – a s ní i zdravotnictví – vyvíjely od listopadu roku 1989, to je na úctě k soukromému vlastnictví, k pluralitě vlastnických vztahů, ke svobodné volbě lékaře a zdravotnického zařízení.“

Dopis dále pokračuje a prezident republiky na zdůvodnění svého rozhodnutí snáší ještě celou řadu zásadních argumentů. Přesto si dovolím tvrdit, že uvedená slova představují jejich základ a určité shrnutí. Zejména pokud jde o konstatování, že tímto zákonem dochází k opuštění dosud respektovaných demokratických principů. Přesto zastánci tohoto zákona při jeho projednávání ve Sněmovně opakovaně tvrdili, že je v souladu s trendem v demokratických zemích a že v České republice dokonce zavádí standard, který je v těchto zemích zcela běžný. Jedna z obou stran nutně neříká pravdu. Pokusím se dále doložit, že lživé je tvrzení zastánců zákona.

Česká republika samozřejmě není sama, která je nucena řešit problémy související s financováním zdravotnických systémů, naopak, tyto problémy musí řešit prakticky všechny vyspělé demokratické země včetně členských států Evropské unie. Tam všude se potýkají s obdobnými obtížemi způsobenými mimo jiné stárnutím populace a rostoucí úrovní nových lékařských poznatků odrážejícími se i v prodlužování věků pacientů a tím i cenou zdravotnických technologií. Otázka, zda je zákon o neziskových nemocnicích z dílny KSČM a ČSSD v souladu s trendy v těchto zemích anebo je s nimi v rozporu, je proto nepopiratelně velmi významnou informací pro všechny občany této země.

Rád bych zde uvedl některé ze závěrů konference, jejímž spoluorganizátorem byl HOPE – Hospitals for Europe, což je stálý výbor evropských nemocnic při Evropské unii. Tato konference se konala v lednu 2005 v Paříži a měla motto – volně přeloženo: „Nemocnice veřejné nebo soukromé – která volba je pro zdravotnické systémy správná?“ Konference se zúčastnilo na 130 odborníků ze 12 převážně západoevropských států.

Musím předeslat, že jednotlivé zdravotnické systémy v Evropě jsou velice různorodé a poměrně významně se liší. Například v Nizozemsku neziskové veřejné nemocnice téměř neexistují. Až na několik málo výjimek (necelá jedna desítka univerzitních nemocnic) jsou tam všechny nemocnice soukromé nebo, chcete-li, soukromoprávní (zejména církevní či patřící různým nadacím a spolkům).

Žádné zhroucení se tam nekonalo, naopak, podle Světové zdravotnické organizace patří tamní zdravotnictví k těm nejkvalitnějším na světě. To je zajisté zajímavé konstatování vzhledem k tomu, jak často jsme v průběhu projednávání tohoto zákona byly častováni slovy o hrozných důsledcích „plošné privatizace“ jako jedné z forem odstátnění. Ministr Rath v této souvislosti zejména strašil vytunelováním nemocnic, jakmile budou převedeny na obchodní společnosti.

Na druhém konci pomyslné škály se nacházejí Švédsko a Spojené království Velké Británie a Severního Irska, kde je naopak drtivá většina nemocnic veřejných. Ve Švédsku byla privatizace nemocnic pozastavena, ve Velké Británii se sice konají různé pokusy o větší aplikaci tržních principů ve zdravotnictví (PFI - tzv. Private Financing Initiative), ale Národní zdravotnická služba (NHS) je dosud převážně státní. V obou státech se nicméně trvale debatuje o neefektivitě státního zdravotnictví, která se projevuje mj. dlouhými pořadníky na některé zákroky. Dlouhé čekací doby například na operační zákroky, které nejsou akutní, mohou vytvářet živnou půdu pro korupční prostředí. Není divu, že privatizace je tu trvalým námětem diskuse.

Jiná je situace například v Německu. Příkladem nám je velmi blízká spolková země Bavorsko, které má 12 milionů obyvatel. Celkový počet nemocnic s akutní a následnou péčí je 400, z toho 102 nemocnic je soukromých. Některé z nich jsou financovány státní i soukromou zdravotní pojišťovnou a dalšími soukromými subjekty. Tyto a čistě soukromé nemocnice tvoří zhruba 25% celkového počtu. Tento stav se v poslední době mění, a to nejen v Bavorsku, jednoznačně směrem k privatizaci zařízení, neboť spolkové země a obce nejsou již dále ochotny hradit deficity ztrátových veřejných nemocnic. V letošním roce se bude počet soukromých nemocnic blížit 30% z celkového počtu.

Uveďme na tomto místě důvody, které pro tento trend spatřuje Ralf-Matthias Heyder ze Spolkové federace nemocnic: „Soukromé společnosti disponují nespornými konkurenčními výhodami, pokud jde o aplikaci moderních metod řízení a financování investic. … sklon k racionalizaci nákladů není u nich omezován jinými (konfliktními) cíli... “ (pokud jsou nemocnice státní, pak jsou i politicky a tím i ekonomicky ovlivňovány). „Nemohou sice počítat s veřejnou investiční podporou, ale mají přístup na kapitálový trh a tím vlastně konkurenční výhodu“. A dodává: „Nevýhodou veřejných nemocnic jsou také kolektivní mzdové smlouvy. Ty omezují flexibilitu a brání tomu, aby zvláštní zásluhy a vyšší kvalifikace byly náležitě oceněny. Zákony regulující veřejné zakázky naproti tomu limitují možnosti vyjednat výhodnější podmínky a jsou také velmi časově náročné. …“

Heyder uznává, že privatizace má své přirozené meze. V některých lokalitách se například neuživí komerční nemocnice a mezeru nabídky proto musí vyrovnávat nemocnice neziskové. Ano, neziskové, ale – soukromé (církevní nebo různých nadací)! Dodejme, že samozřejmě i v Německu existuje v Ústavě příslušné ustanovení o zajištění dostupné a kvalitní péče pro všechny občany. K závěrům podobným těm, které činí David Rath, to však v Německu ani zdaleka nevede. Není například vůbec myslitelné, aby konkrétní podmínky v nemocnicích určoval jednotně z Bonnu ministr nebo aby od sebe bylo odděleno plánování a financování péče tak, jak je to obsaženo v českém zákonu.

Na kontextu těchto odlišností je pozoruhodné, že pařížská konference vůbec dospěla ke společným závěrům. Přesto se to podařilo a jedna z organizátorek konference, paní Marie Lecerf, ve svém vystoupení uvedla, že navzdory zmíněné rozdílnosti evropských systémů lze vysledovat v reformách zdravotnictví některé společné rysy. Ty kromě celkového snižování počtu nemocničních lůžek spočívají hlavně ve dvou ohledech, a to 1) – cituji „managing hospitals along the lines of businesses“ – neboli, volně přeloženo - v řízení nemocnic podle obdobných zásad jako v byznysu, a 2) v rozšiřování autonomie vedení nemocnic. Profesor Maurice Duranton pak uvedl: „Zástupci veřejných nemocnic po dvoudenní intenzivní debatě museli uznat, že jejich model je méně vhodný vzhledem k jeho přirozeným omezením“, (= s ohledem na jeho menší efektivitu).

Domnívám se, že z výše uvedeného je evidentní, že zákon, který byl vrácen prezidentem republiky, je zcela jednoznačně v příkrém rozporu nejen se závěry konference, ale hlavně se stavem a trendem v jednotlivých evropských zemích. Je v rozporu se společnými principy reforem a je v rozporu s trendem privatizace nemocnic (někde byla pozastavena, ale nikde nedochází k postátňování). Dodejme, že privatizace navrhovali dokonce i ideoví souputníci ČSSD, maďarští socialisté, byť v této věci (zatím) neuspěli.

Ne že by David Rath a Jiří Paroubek neměli i v současném světě spojence a ideové souputníky. Jde o zastánce myšlenek reálného komunismu. Připomeňme slova jednoho z nich, že „kapitalismus je největším nepřítelem lidstva“. Řekl to bolivijský prezident Evo Morales, který v Bolívii vyhlásil (i když ne zcela realizoval) znárodnění plynu. Patří do tzv. „Osy dobra“, jak se sami tito komunističtí myslitelé nazývají a kterou tvoří trojice Morales-Chavez-Castro. Jejich praktiky s obavami komentoval nedávný evropský summit ve Vídni, když je třeba Tony Blair vyzval k „maximální rozumnosti“. Premiér Paroubek se však podle některých zpráv k těmto hlasům nepřidal. Uvedené státníky prý označil za „normální latinskoamerickou levici“.

Co ale takováto latinskoamerická a – bohužel - i česká levice dělá? K čemu reálně její kroky vedou? Zaštiťuje se veřejným zájmem a zhovadilostí tvorby zisku, když chce sama porušovat vlastnická práva a další svobody, než – dříve nebo později - ukončí svobodu jako takovou.

Byl bych rád, kdyby si pánové David Rath a Jiří Paroubek zvolili nějakou takovou zemi, která bude ochotna jeho komunistické myšlenky realizovat v praxi. Protože doufám, že naše země se k tomuto táboru nakonec nepřidá.

poslanec ODS za berounský a hořovický region