V antickém Řecku byla politika chápána jako správa věcí veřejných, ve středověku byla vykonávána feudály a v současnosti je sice deklarována jako „věc občanů“, ale v rozhodující míře je záležitostí profesionálních politiků, přičemž se za politika považuje kdekdo.

Politika je mnohoznačný pojem označující proces a metody rozhodování v rámci určité skupiny občanů majících pluralitní zájmy a názory. V takové skupině nutně existuje stálé větší či menší napětí mezi vládnoucí politikou shora a emancipační politikou zdola, což je důvod, proč je politika vnímána jako boj o společenské uspořádání. V rozhodovacích procesech domácí politiky převažuje správa věcí veřejných a řízení státu; v mezinárodní politice a diplomacii je to hájení zájmů jednoho státu vůči druhým, vytváření a udržování přijatelných vztahů mezi nimi a řešení mezinárodních problémů. Věda zabývající se politikou je politologie, studuje i fungování institucí, politické systémy a strany, ideologii, politickou sociologii a vztah politiky a ekonomiky.

První filozof, zabývající se politologií v dnešním slova smyslu, byl Ital Niccolò Machiavelli (1469-1527), který ve svém díle Il Principe (Vladař) z roku 1513 uvádí, že některé „dobré činy“ vladaře mohou být v konečném důsledku škodlivé, ohrožují-li zájmy státu. Odvozuje z toho, že státní zájmy musí být nadřazeny osobním zájmům vladaře, protože ty mohou sledovat jeho osobní prospěch. Podle Machiavelliho je ideální vladař a politik ten, kdo podřídí své osobní blaho zájmům státu a svého národa. Machiavelli se podrobně zabývá i „mravní velikostí vládců“ a připouští, že se mohou někdy při prosazování zájmů svého státu a národa chovat krutě, což je podle Machiavelliho „tragická daň i oběť vladařskému poslání“. Pokud se ale vládce projevuje jako tyran a svou moc zneužívá, je jedinou možností jeho svržení. Machiavelli odsuzoval tehdejší praxi obsazování vysokých církevních funkcí papežovými příbuznými a příznivci, a prohlašoval ji za hlavní příčinu politického, hospodářského a mravního úpadku celé Itálie. Není divu, že byl z florentské republiky, ve které byl kancléřem, vypovězen a že katolická církev dala jeho dílo v roce 1559 na Index zakázaných knih, ve kterém bylo uváděno až do konce 19. století.

Světová i česká politika byly dlouho ovlivněny tradičním britským chápáním politiky jako umění možného – „Politics is the art of the possible.“ Z definice jasně vyplývá nutnost kompromisu, tj. umění dohodnout se, a na základě konsensu realizovat určitý program, nebo najít společnou platformu pro řešení problému. Umění vyjednávat musí být součástí profese politika, aby dokázal udržet proces, v jehož průběhu se dvě či více stran s odlišným vnímáním skutečnosti, s různými potřebami a motivy pokouší shodnout na věci společného zájmu. Negotiation (vyjednávání, jednání, překonání překážky) je proces, ve kterém se jeden druhého snaží ovlivnit a přesvědčit vzájemnou výměnou informací a dospět k oboustranně přijatelné dohodě. Je pochopitelné, že obě strany vyberou pro vyjednávání schopné vyjednávače, a že se předem dokonale seznámí se slabými a silnými stránkami svých protějšků.

Nejstabilnější výsledky bývají dosaženy při uplatnění přístupu win – win (výhra – výhra), nazývaném též kooperativní metoda či Nashovo equilibrium (Nashova rovnováha), při kterém jsou s výsledkem spokojeny obě strany. Podobný konečný výsledek má i kompromisní metodalose – lose (ztráta – ztráta), při které není zcela uspokojena ani jedna strana, ale místo úsilí o výhru „kdo s koho“ se dohodnou, že vzájemně sleví ze svých požadavků. Přístup win – lose (výhra – prohra) je z podstaty svého principu konfrontační metoda a její výsledek dosažený nátlakem nemůže být dlouhodobě stabilní.

Poziční vyjednávání je metoda obvyklá pro získání času, když obě strany vědí, že okamžité přijetí jejich požadavků druhou stranou je nereálné. Typický je tento přístup v případě, kdy si předem jedna strana nepřeje dohodu uzavřít, a neúspěch chce svést na protistranu. V tomto případě se používají i lži, intriky, tajné dohody, pragmatické kalkulace a manévrování, aby se protistrana „neudržela“ a zareagovala podobně. Pak následuje její skandalizace a označení za původce eskalace sporu. Zcela podle přísloví „Zloděj křičí ´chyťte zloděje´“.

V posledních desetiletích se v politice prosadila teorie her, což zní naprosto nevinně, neboť to připomíná přísloví „kdo si hraje, nezlobí“. Bohužel se ale vůbec nejedná o to, že by si snad chtěli politici hrát, ale do politiky razantně vstoupila teorie strategických her, což znamená, že trpělivé diplomatické vyjednávání, které by dokázalo předcházet vzniku nových konfliktů a ty stávající tlumit, bylo vystřídáno útočností a neústupností, touhou po tvrdém čelním střetu a následujícím boji. Diplomatické dovednosti politika, formované v Evropě od 17. století, přestaly být ceněny a preferována je schopnost rozhádat se kdykoliv s kýmkoliv. Ve střetu vítězí vždy síla a ta může být překonána pouze ještě větší silou. Politici si nechtějí hrát, ale chtějí se prát! Ve vnitřní politice je to nevkusné a nechutné, ale v zahraniční politice vysloveně nevhodné a v konečných důsledcích nebezpečné. Pokud je verbální „šťourání“ do protistrany následováno omezením dosavadních hospodářských vztahů z její strany, je to okamžitě bagatelizováno ve smyslu, že „ekonomické ztráty nemohou být na překážku uplatňování vyšších principů mravních“, a duchovní malost je tak prezentována jako morální gigantizmus. Naštěstí nestojí nikomu velikost či spíše malost ČR za vojenský konflikt.

Teorie her není vůbec žádná hra, ale disciplina aplikované matematiky analyzující konfliktní rozhodovací situace v různých oblastech lidské činnosti (zejména ve vojenství) a sestavující matematické modely konfliktů, jejichž cílem je nalézt (vypočítat) nejlepší algoritmus (strategii) vedoucí k vítězství.

Hry s úplnými informacemi jsou ty, v nichž má každý hráč k dispozici naprosto stejné informace týkající se hry jako všichni ostatní. Příkladem mohou být šachy. V praktickém životě ale takové hry téměř neexistují a zcela převládají hry s neúplnými informacemi (nejméně jeden z účastníků nemá úplné informace), což připomíná poker.

Teorie her zná i hybridní hru, ve které někteří hráči tvoří koalici proti jinému hráči (hráčům), ale zároveň hrají mezi sebou nespolupracující hru. Pokud to někomu připomíná volební koalici, je to podobnost čistě záměrná.

Nebezpečí aplikace teorie strategických her v politice spočívá i v tom, že některé její prvky jsou používány ve sportovním zápolení, odkud je zná široká občanská veřejnost, a bohužel je často vnímá jako prvky fair play. Příkladem může být blok na síti ve volejbalu; zeď ve fotbale; bodyček v hokeji; osobní hlídání ve fotbale a hokeji; rozestavení pěšců při hře v šachy tak, aby soupeř nemohl využít své figury, atd. To je ale hrubé nepochopení! Pravidla jednotlivých sportů pouze specifikují povolené způsoby zápasu. Nejsou zásadami fair play³ a politika není zápas. Respektive, neměla by být!

V občanech je tento omyl záměrně živen, aby si neuvědomili, že aplikací teorie her v politice bylo vyjednávání záměrně nahrazeno střetem (konfliktem), kterému by mohlo vyjednávání zabránit, a že se tím politika mění z umění kompromisu na chtěný, nesmiřitelný a nikdy nekončící zápas. V něm přirozeně dochází i k faulům, ale na rozdíl od sportu se za fauly v politice nevylučuje!

V zamlžování procesu změn reálné politiky hraje vznamnou roli sedmá velmoc – media. Ta místo objektivního a vyváženého informování občanů o skutečném politickém a společenském dění komentují domácí a zahraniční události jako sportovní utkání: Kdo koho porazil, kdo koho pokořil, kdo ustoupil, kdo zvítězil v prvním kole a kdo až po dlouhém boji, kdo na koho uvalil jaké sankce, kdo komu hrozí silou, a s oblibou ukazují politiky s prstíčky do „V“. Role médií se tak z „hlídacího psa demokracie“ mění na „hlásnou troubou elit“ sloužící k zesilování vybraných informací a jejich cílenému směrování do určité oblasti.

Stále častější používání slovního spojení „nezávislá media“ je znepokojující, protože kdyby nebylo pochyb, že media opravdu nezávislá jsou, nebylo by přídavné jméno „nezávislá“ potřeba používat. Všimněte si, že čeština používá přídavné jméno vždy, když holý podmět nepůsobí přesvědčivě. Např. když jedete s cestovní kanceláří na zájezd, jedete určitě „pohodlným autokarem“, součástí výletu je „chutný oběd“ v „příjemné restauraci“ a doprovází vás „kvalifikovaný průvodce“. To není pouhá reklamní finta, ale potřeba jazykovými prostředky zastřít, že to tak být nemusí.

České přísloví „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, obsahuje historickou zkušenost, a proto je obecně platné. Z toho ovšem vyplývá, že hraje roli, komu informační zdroj patří, a naznačuje, že média v zahraničních rukách mohou být zdrojem potenciálních problémů. To je pravděpodobně důvod, proč se v polovině prosince 2021 nedohodl polský prezident Andrzej Duda s parlamentem o regulaci vlastnictví televizních a rozhlasových stanic v Polsku zahraničními subjekty. V naší republice zřejmě tento problém nevnímáme, nebo nechceme vnímat, a „výrobu a šíření informací“ klademe na stejnou hladinu významnosti jako výrobu a distribuci rohlíků.

Odklon od pluralitní demokracie k „jediné oficiální pravdě“ zatím probíhá bez velkého zájmu občanů, přestože se už demokracie překlápí do určité totality elit. Že by se tím uzavíral začarovaný kruh autokratických a demokratických způsobů vlády? Něco ve smyslu písničky Země je kulatá, ve které zpívá Pepa Nos „Kdo jde pořád doleva, voctne se vpravo, kdo jde pořád na východ, voctne se na západě“?