Existuje obor lidských činností, v nichž je pro ty, kteří dosáhli výrazných úspěchů, obtížné přestat. Ne snad v první řadě pro hmotné požitky, jež ty profese nesou, ale kvůli potřebě zůstat na očí davům, být milováni a oslavováni.

Stává se to vrcholovým sportovcům (viz opakované odchody a návraty Dominika Haška), ale i úspěšným vědcům (Bedřicha Hrozného natolik oslnil úspěch s rozluštěním klínového písma Chetitů, že se pokusil v luštění neznámých písem pokračovat - bohužel zcela neúspěšně). Nejhůř jsou na tom revolucionáři, obor činnosti související úzce s politikou: jsou vázáni na revoluční situaci, ta ale zpravidla pomine a pak mají smůlu (viz Giuseppe Garibaldi).

Tím se organicky dostáváme ke dvěma velikánům polistopadové politiky, Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi. První z nich vytáhl ČSSD z bryndy. Jakmile se mu to povedlo, začali ho mít jeho spolustraníci dost (moc se jim nedivím). Vzdal se tedy všech funkcí, odebral se do ústraní na Vysočinu a s napětím očekával, kdy ho ti vrtáci povolají zpátky, protože si nebudou vědět rady. Čekal marně. Před volbami v roce 2006 ho odtamtud vytáhl Jiří Paroubek tak říkajíc za nos, a když ho využil, jednoduše ho upustil, takže expředseda spadl zpátky tam, odkud byl vytažen. Miloš Zeman vyniká soustavným předstíráním, že se v ústraní cítí úplně nejlíp a že je ochoten se vrátit jen za podmínek, které jsou buď pravděpodobné, nebo pro něho krajně výhodné, nebo obojí. Teď například by byl ochoten vytáhnout na Prahu v čele nové strany, pokud se hospodářská krize bude prohlubovat (lidé budou nespokojení) a ČSSD s ODS uzavřou velkou koalici (obě strany se v tom zkoupou).

Václava Klause potkal lepší osud. Když se ho jeho spolupracovníci nasytili, vykopli ho nahoru na Pražský hrad. Odtamtud má možnost jim i dalším zatopit a pořádně se zviditelnit, ale to je tak všechno. Bloudí po chodbách Hradu jako kdysi Rudolf II., obklopen suitou podivínů a excentriků, a očividně se otravuje. Zároveň myslí na zadní kolečka. I on má své sny pro rok 2013, kdy v hradní pevnosti definitivně skončí: „Kdo ví, zda pak „nebude prostor pro nějaký můj další vstup do politiky s jiným praporem v ruce,“ praví.

Myslím, že oba pány je možné uklidnit: prostor nebude. A jediná forma návratu je ta, kterou kdysi zvolil jiný velikán, jehož doba pominula dřív než on sám, Buffalo Bill: založit si nějaký společný vlastivědně-politický cirkus, jezdit s ním po českých vlastech a vykládat divákům, jak to bylo krásné, když společně dominovali české politice.

lidovky.cz 29. června 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.