Anička nebyla ani chytrá ani hloupá, ani pěkná ani ošklivá, ani hodná ani zlá, ale rozhodně to nebyla žádná chytrá horákyně. Spíš to byl takový typický produkt přehnaně permisivních, ekonomicky poměrně dobře zabezpečených rodičů, a dogmaticky levičáckých, aktivistických kanadských učitelů.

Rodiče jí dávali, co mohli, a občas ještě víc. Vychovávali jí podle stovek populárních psychologických knížek a používali i jejich matoucího, neskutečného jazyka. Říkali jí „Maminka se nezlobí na tebe, ale na tvé chování!“. Uhýbali jí, kde mohli, aby se nezlobila, nebyla frustrovaná a traumatizovaná, a Anička se překvapivě zlobila ještě víc. V dětských i pozdějších obdobích zdravého vzdoru bojovala jakoby s vatou nebo mlhou, nebylo do čeho se opřít.

Ve škole učitelé, ve jménu sociální spravedlnosti, šikanovali většinu žáků ve prospěch údajně šikanovaných menšin. Anička brzy pochopila, že postavení utiskované a šikanované oběti je mocné a dává skvělou příležitost k manipulaci a šikanování ostatních. A to ještě ve jménu šlechetných pohnutek sociální spravedlnosti!

Spolužáci a vrstevníci na ni nemohli, ale rádi ji neměli a do party ji nebrali. Anička se o to chvíli pokoušela, dokonce si na ně stěžovala, ale nakonec našla lepší řešení. „Ne že vy nechcete mě,“ přesvědčovala sama sebe, „ale já nestojím o vás!“ A přišla na řadu příkladů, jak byly ostatní děti zlé, zcestné, zaostalé a nespravedlivé. Občas si našla kamarády z těch, kteří také nezapadali, ale z nějakých důvodů se ani těmto kamarádstvím nedařilo a netrvala dlouho.

První vlaštovička se v Aniččině osamoceném a zahořklém životě objevila, když nevzdělaná, psychologicky narušená švédská záškolačka začala zachraňovat planetu. I Aničce se zalíbilo v protestních pochodech a akcích, ve kterých bylo všem protestujícím jasné, co je špatně a kdo za to může. A ona stála hrdinně na správné straně spolu se svými spolubojovníky. Patřila mezi ně, spolu křičeli vynikající ušlechtilá hesla na záchranu planety. Než pro ně rodiče přijeli rodinnými auty a odvezli je do vytopených bytů k teplé večeři. Odpadky, které po nich zůstaly na ulicích, uklidili pracovníci města.

Časem Anička postoupila mezi skutečné aktivisty. Ta moc, kterou měla hrstka odmítnutých nad odmítající, neuvědomělou většinou, byla opojná. Například obsadili most, a tisíce spoluobčanů nemohlo do práce, z práce, k lékaři, vyzvednout děti ze školky, ani se jen vyčůrat. Sice v rámci záchrany planety pálili zbůhdarma benzin, ale že dostali lekci, na kterou hned tak nezapomenou!

Ale ty pravé hody nastaly, když palestinští hrdlořezové, podporovaní muslimskými a socialistickými přívrženci, začali po celém světě protižidovské a protiizraelské demonstrace. To byla síla! Báli se jich jak lidé na ulicích, tak i policie a vlády. Všichni věděli, čeho jsou schopní, a nikdo nechtěl vidět vraždy a hořící ulice ve svém městě. Demonstranti vyřvávali, jak od řeky až k moři zbaví Palestinu Židů, a Anička řvala z plna hrdla s nimi, unisono. Bylo to opojné, někam patřila. I když docela přesně nevěděla, od které řeky a ke kterému moři ty Židy poženou, a co se s nimi stane. Nebylo těžké uhodnout, že nejspíš nic dobrého, ale patřilo jim to. Byli to kolonizátoři a okupanti. Nezarazilo jí, když jí nějaký novinář připomněl, že ona sama žije na území, zabaveném Indiánům. Na rozdíl od Židů, kteří žijí na území dnešní Palestiny přibližně pět tisíc let, a jsou tam tedy domorodci, „indigenous“. Přísná arabská organizátorka přispěchala na pomoc. Řekla Aničce, že ten novinář je nejspíš provokatér, fašista a židák, a zakázala jí s ním mluvit. Obě mladé ženy nebyly schopné novináři říct, co to slovo „fašista“ znamená, ale hravě to vyřešily. Že prý se s fašisty nebaví.

Aničku fascinovalo, jak její noví přátelé měli na všechno správnou odpověď. Když někdo připomněl, jakých neslýchaných ukrutností se takzvaní Palestinci dopustili v Izraeli, Aniččini přátelé to jednak „neviděli“ a chtěli důkazy, ale i kdyby přece se něco malého stalo, muselo se to „vidět v kontextu“. Izrael, bránící se genocidnímu útoku, prohlásili za genocidní; marxistická dialektika se vyrovnala se vším. I dobře vysvětlovala, proč židovští studenti nemají co dělat na universitách, a tak jim Anička se svými novými přáteli pěkně zatopila. Pro Aničku to byl opravdu silný emocionální zážitek. Kdysi sama jinými nepřijímaná, teď našla někoho, kdo se zdál být na žebříčku ještě níž a ona mu mohla ukázat své vlastní opovržení. Síla!

A co víc, revolucionáři jí vzali mezi sebe, svěřovali jí tajná hesla, dávali štědrý příděl potravin, který se odněkud pravidelně objevoval, a když obsadili universitu, přidělili jí i stan, i když možná jen na půjčku. Svým způsobem „na půjčku“ přijali i homosexuály nejrůznějších ražení a nechali je s nimi pochodovat městem a vyřvávat antisemitská hesla; do tábora na universitě je ale nepouštěli.

Anička nadšeně volala „Ať žije intifáda!“ a „Revoluce je jediné řešení!“ V kruhu svých nově získaných přátel se snad poprvé v životě cítila potřebná, důležitá a uznávaná; musela to tedy být skvělá revoluce. A také měla štěstí, že vůbec netušila, co by se jí stalo, kdyby ta revoluce zvítězila.