V červnu informovala agentura CNE, že dvě křesťanské pro-life organizace, jedna ve Švédsku a jedna v Nizozemsku, se staly terčem „debankingu“, tedy odmítnutí bankovních služeb z politických důvodů.

Mats Selander, zakladatel švédské pro-life organizace Human rights for the unborn (MRO) byl nucen ukončit 30letý klientský vztah se skandinávskou bankou Nordea. Banka následně zrušila i jeho soukromý účet. Nedostal žádné vysvětlení kromě toho, že banka nemá „dostatečné znalosti o zákazníkovi“, přestože zveřejnil všechny své transakce. Salender se domnívá, že je to kvůli jeho pro-life názorům. Jde o další případ, kdy spolu s přibývajícími regulacemi banky zavírají svým zákazníkům účty nebo odmítají některé finanční služby kvůli jejich politickému či náboženskému přesvědčení.

Pro Matse Selandera začal problém v roce 2022, kdy ho banka Nordea požádala o bližší informace o transakcích z jeho podnikatelského účtu, což učinil. Pak byl požádán o uzavření účtu z důvodu „nedostatku znalostí o zákazníkovi“. Selander má za to, že záminkou mohla být skutečnost, že jeho organizace posílala peníze sesterské pro-life organizaci v Pákistánu. „Zveřejnili jsme podrobnosti všech transakcí i motivy, které za nimi stály. Něco, co o mně vědí, jim zkrátka muselo vadit. Nebo si vážně myslí, že se pereme špinavé peníze?“, řekl Selander agentuře CNE.

Banka nejprve převedla všechny peníze společnosti MRO na Selanderův soukromý účet a donutila ho dočasně používat tento účet k obchodním transakcím poté, co z něj vyčerpal své soukromé úspory. Když organizace požádala o otevření podnikatelského účtu v jiných bankách, ty ji odmítly s odůvodněním, že Selander vede obchodní záležitosti spolku na svém soukromém účtu, k čemuž byl ovšem donucen podivnými obstrukcemi banky. Rok a půl po zrušení podnikatelského účtu oznámila Nordea Selanderovi, že zruší také jeho soukromý účet se stejným odůvodněním, totiž že o něm nemá „dostatek znalostí“.

Selander je přesvědčen, že banka jej potrestala kvůli jeho pro-life vazbám. Je pravděpodobně nejotevřenějším pro-life aktivistou ve Švédsku, zorganizoval stovky pro-life demonstrací ve většině švédských měst a několikrát byl pozván k diskusi o potratech do celostátní televize. Nemůže to však dokázat, pokud banku nepožene k soudu. Pokud se soud jeho případem bude zabývat, bude důkazní břemeno ležet na bance, která bude nucena zdůvodnit, proč mu odmítla poskytovat služby.

„Když banky ruší soukromé bankovní účty, začíná to být děsivé. Skutečnost, že tak banka může učinit bez srozumitelného zdůvodnění, vede k právní nejistotě. Je to ohrožení demokracie, způsob ekonomického pronásledování nepohodlných. Bez bankovního účtu se v naší moderní společnosti stáváte extrémně znevýhodněným“, komentuje Selander celou kauzu.

Nizozemí

V Nizozemsku bylo Keesovi van Heldenovi, národnímu koordinátorovi sdružení Kies Leven (Zvol si život), odmítnuto otevření podnikatelského účtu pro jeho organizaci v několika bankách v zemi, včetně Rabobank, ING a Bunq. Pouze posledně jmenovaná banka uvedla konkrétní důvod a sdělila, že podle jejích „obchodních podmínek některé druhy činností brání pokračovat v poskytování bankovních služeb některým osobním nebo firemním zákazníkům. Patří sem ideologický nebo politický aktivismus jakéhokoli druhu.“

Lauren Smithová, redaktorka časopisu Spiked, tento trend komentovala slovy: „Banky, stavební spořitelny i pojišťovny vedou stále častěji kulturní válku proti svým vlastním zákazníkům“ a zaměřují se přitom na ty, kteří „zastávají názory, jež banky považují za nesprávné“.

K omezování přístupu konzervativních organizací a jednotlivců k bankovním službám dochází nejen ve Švédsku a Nizozemsku, ale i v dalších evropských zemích, jako je Velká Británie, Německo a Rakousko. Zdá se, že křesťanští aktivisté, zabývající se rozvojovou pomocí, ochraně nenarozeného života, nebo lidé, kteří jsou známí svými konzervativními politickými názory, jsou v této oblasti obzvláště zranitelní.

Nevládní organizace Observatory on Intolerance and Discrimination against Christians in Europe (OIDAC Europe) eviduje řadu dalších případů organizací a jednotlivců, kteří se však rozhodli zůstat v anonymitě.

Velká Británie

Causou, která „debanking“ definitivně odhalila jako jev, který není žádnou spikleneckou teorií, nýbrž smutnou realitou dnešní Evropy, byl případ bývalého britského europoslance a předsedy Reform Party Nigela Farage, muže, který se podstatným dílem zasloužil o to, že Velká Británie opustila Evropskou unii.

Ve zkratce: Bance Coutts se znelíbily Farageovy politické názory a proto se rozhodla uzavřít jeho bankovní účet. Aby tuto šikanu klienta banka zdůvodnila, zveřejnila šéfka společnosti, která banku vlastní, zkreslující informace o údajném nedostatku financí na Farageově kontě – a média tuto dezinformaci, porušující bankovní tajemství, velmi ochotně publikovala. Tedy nejen protiprávní selhání banky, ale i pokřivené informování médií. Inu, jak je vidět, proti „pravičákovi“ se hodí jakýkoliv klacek!

Farageův debanking vedl v Británii k parlamentnímu slyšení a k několika vládním zásahům do bankovní legislativy. Také se osmělili promluvit další a ukázalo se, že v Britanii se stala obětí různých podob bankovní šikany celá řada firem, spolků, ale i známých veřejných osobností. Především se díky tomu celá tato šedá zóna konečně pořádně nasvítila a umožnila říci naplno: Ano, Evropa má problém. Banky „v tichosti ruší účty, aniž by svým zákazníkům poskytly nějaké rozumné vysvětlení, a to již celá léta“, jak napsala dluhová poradkyně Amy Taylorová v deníku The Guardian. „Když se to stane „obyčejným lidem“, nedočkají se volání po spravedlnosti z úst premiéra a rozhodně se nedočkají omluvy od generálních ředitelů“.

Podnikatelské zásady bank bývají mnohdy tak mlhavě formulovány, že prostor pro „osobní iniciativu“ nějakého přehorlivého bankovního úředníka může být více než dostatečný. Banky navíc mají ve zvyku svá rozhodnutí zaštiťovat „názorem právního oddělení“ či „bezpečnostními předpisy“, takže není vůbec snadné dopátrat se, kdo ve věci rozhodl a kdo je vlastně za šikanu zákazníka osobně odpovědný.

Válka proti teroru hlava nehlava

Nelze přehlédnout, že bankám a finančním institucím v posledních letech přibyla celá řada zcela „nebankovních“ povinností, které je vybavily celou řadou nástrojů a zmocnění, jež ponechávají až nepřiměřený prostor pro „úvahu“ pracovníků banky. Je to další projev postmoderního trendu, kdy státní moc deleguje na nestatní instituce své vlastní povinnosti a úkoly, což může vypadat sympaticky, neb stát jakoby „zeštíhluje“, nicméně důsledkem je, že tyto činnosti jsou tak vyváděny zpod veřejné kontroly – což je v dnešní době, posedlé „nepolitickou politikou“ a „odborností“ považováno za přínos. Tak se finanční instituce ocitají v přední linii „boje“ proti terorismu, finanční kriminalitě a praní špinavých peněz. Banky jsou povinny aktivně vyhledávat politicky exponované osoby (tedy osoby, které jsou či byli ve významné veřejné funkci s celostátním či regionálním významem, jakož i osoby jim blízké či s nimi jinak propojené) a „pátrat“ po zdrojích jejich majetku. Zákon nestanoví, jak konkrétně má banka informace o původu majetku klienta zjišťovat (cituji z webu ČNB), a ponechává na uvážení banky způsob i rozsah kontroly klienta. Nakolik takto vágně definované zmocnění může garantovat rovný přístup ke všem klientům, a kolik ponechává prostoru pro „osobní úvahu“ třeba nějakého angažovaného bankovního úředníka?

„Laťka je nastavena nerealisticky vysoko. Jak mohou banky zaručit, že jejich klienti nejsou zločinci? Mezeru mezi realitou a nedosažitelnými požadavky mohou být bankovní úředníci v pokušení vědomě či nevědomě vyplnit vlastními předsudky a politicky korektním cítěním,“ domnívá se například Mats Selander, který zakusil „debanking“ se svou švédskou pro-life buňkou a tuší za ním právě nějakou takovou motivaci.

ESG: Horší, než jsme čekali

Ale to není jediný posun. Čím dál větší váhu při rozhodování o investicích a půjčkách mají různé „nefinanční“ faktory. A nejde jen o svévoli bank, tato metodika byla bankám vnucena evropskou legislativou. Jde o tzv. ESG, tedy „environmentální, sociální a správní skóre“, jež je na úrovni EU neseno Směrnicí o nefinančním reportování. Zásady pro hodnocení jsou formulovány velmi obecně, zřejmě se za nimi může skrývat jak skutečný ohled na sociálně - ekologické podmínky provozu firmy, ale zřejmě je zde dost prostoru i pro dnes módní ideologie.

Své o tom vědí firmy, podílející se na byznysu, jež se ocitl na „černé listině“ politické korektnosti. Právě kvůli pravidlům ESG evropské banky odmítají služby například firmám v obranném průmyslu, který tak v roli otloukánka pomalu nahradil průmysl tabákový. Ve Velké Británii kladivo debankingu postihlo také celou řadu loveckých klubů a spolků, spojených se střelnými zbraněmi…

Rovněž firmy, které tak či onak nakládají s uhlím či fosilními palivy, snadno dostanou nálepku „neperspektivního“, ba „toxického“odvětví. I u nás jsou veřejně dostupné informace o problémech, které mají s financováním či pojišťováním uhelného byznysu velké energetické firmy (OKD, ČEZ, Sokolovská uhelná a další).

To víte, bez půjček se neobejdeme…

Na jaře 2022 největší energetická firma ČEZ podepsala memorandum podporující komunitu LGBT+, zavázala se zavádět principy genderové diverzity a „vytvářet přátelské pracovní prostředí pro všechny bez ohledu na sexuální orientaci a genderové identity“. „Je to reakce na výsledky hodnocení mezinárodními ratingovými agenturami, podle kterých ČEZ nevykazuje na tomto poli žádné aktivity, a tedy je v tomto smyslu negativně hodnocen. A bez půjček od bank se neobejdeme...“, vysvětloval podlézavý postoj firmy tiskový mluvčí ČEZ Ladislav Kříž.

ČEZu byl tedy tento krok „doporučen“ na základě ideologických kritérií, která nemají nic společného s energetikou, ani se schopností firmy splácet závazky. Nadháněčem byly mezinárodní ratingové agentury, tedy globální byznys. A ČEZ, aby neohrozil svůj rating, rozhodl se vyhovět a veřejně se projevit ve prospěch „duhových aktivit“. Takhle to dnes funguje…

Je skutečně v pořádku, aby klíč k úvěrům pro firmy typu ČEZ držel ve svých rukách někdo jako Pride Business Forum, tedy typická „lobbystická neziskovka“, stojící zcela mimo demokratickou veřejnou kontrolu?

Woke kapitalismus

Co se to stalo, že z nadnárodních korporací se stávají zastánci lidských práv, kteří si osobují právo poučovat a převychovávat zákazníky?

Uvolnění kapitálu z rámce národního státu vedlo ke vzniku nadnárodních globálních korporací, které se nyní samy stávají globálními hráči místo států. Takový byznys už tolik nepotřebuje volný trh, naopak naučil se v symbióze se státem docela dobře žít a užívat si veřejných zakázek, daňových úlev, dotací, socializace nákladů a privatizace zisků, omezování konkurence. Takový byznys se přizpůsobí čemukoliv, vždy bude loajální k panující moci, chce vydělávat, morálku v tom nehledejte. Totálně se přizpůsobil panující „woke“ ideologii. V situaci, kdy pokrokářské elity zcela ovládly kulturní a společenský mainstream, byznys pochopil, že je to vlna, na které je možné se svést – a ještě přitom vydělat.

Má-li finanční sektor nadále fungovat takto – tedy jako převodová páka politického školení obyvatelstva – pak úvahy o chystaném zrušení peněžní v hotovosti a plošném zavedení on-line bankovnictví se musí jevit zcela ďábelsky – především těm, kdož z těch či oněch důvodů vyčnívají mimo mainstream…

Jak daleko jsme od situace, kdy nebude moci „kupovat ani prodávat nikdo, kdo nemá na ruce nebo na čele znamení šelmy“, jak před staletími varoval prorok Jan?