Většině čtenářů, kterým je méně než mně, toto datum pravděpodobně nic neříká. Jako pamětník a aktivní účastník tehdejší doby, který z různých historických důvodů osobně znal značnou část tehdejších reformních komunistů, bych vám rád vysvětlil, proč si myslím, že „leden 1968“ byl význačný nejen pro Československo, ale pro celý sovětský blok. A nakonec i pro celou Evropu. Rozhodující vliv tehdy na Východě měli komunisté. Roky 1964 až 1968 se v celém komunistickém bloku v Evropě vyznačovaly nástupem tzv. reformních komunistů. A nejen jim, ale i tehdejším stalinistům bylo jasné, že situace se stává neudržitelnou. Z dnešního hlediska je to podobná situace, jaká se vyvíjí ve státech EU a mezi jeho obyvateli v několika posledních letech. Klasický stalinismus tehdy selhal a bylo nutno najít jinou cestu. Stejně tak jako dneska v EU selhala „pokroková Evropa“, a hlavně ideologický výplod chorých mozků a fanatiků – placených ovšem silným kapitálem – tzv. Green Deal. Milovníci totality se už začínali „převexlovávat“ na jiná ideologická témata (tehdejší hlavní heslo „dohnat a předehnat“, čímž se myslely USA a Západ jako takový). Dnes zapomněli na „globalizaci“ a přešli na genderismus a homosexualismus. Něco se tehdy muselo a dnes musí stát.

Po hromadném tlaku obyvatel, a dokonce i straníků na změnu politiky musel v lednu 1968 odstoupit první tajemník KSČ soudruh Antonín Novotný. Velice se to podobá situaci dnešní. Když v listopadu 1967 zasedal Ústřední výbor KSČM, tak seznal, že soudruh Novotný je naprostý idiot a je nutno ho vyměnit. O čemž soudruzi rozhodli hlasováním.

V dnešní době obyvatelé Evropy ve volbách do Evropského parlamentu ve skutečnosti, navzdory všem dnešním „Rudým právům“ a jejich ideologické masáži, prostě v hlasování jen dali vědět, co si myslí. A také to, že už mají dnešního bruselského vedení EU a také její hlavní představitelky Ursuly von der Leyenové a celé té party kolem ní plné zuby. Momentálně jsme v okamžiku „vnitřní politiky“ tehdy ČSSR a dnes EU, jako když tehdy jednali stalinisté Kolder, Biľak a Hendrych s reformními komunisty, jako byli Černík, Smrkovský, Kriegel a další. A zvolili do čela strany „lidského“ stalinistu Alexandra Dubčeka. S podobnou „hláškou“, že prý „léta úspěšného budování socialismu, do kterého naše národy věnovaly tolik úsilí, nelze jen tak skrečovat“. Totéž dnes tvrdí současní politici, že Green Deal nelze zrušit, když už jsme do něj investovali miliardy. Stejně blbá výmluva těch, co nechtějí přijít o svá koryta a teplé židle. Ale něco se udělat muselo. My jsme to zkusili sólo. Tím okamžikem se zjevil fantom zvaný „socialismus s lidskou tváří“, který pak přes jeho porážku rudými tanky zahájil proces konce sovětského impéria.

Dneska se hraje o to, zda osoba s nesmírnou touhou po moci, ale jak se ukázalo již při její kariéře v Německu a pak v Bruselu, osoba neschopná čehokoliv pozitivního, se může udržet se u moci. Myslím tím samozřejmě Ursulu von der Leyenovou. Ta je náhle ochotná objímat a líbat se s italskou předsedkyní vlády Giorgiou Meloniovou, o níž ještě nedávno mluvila jako o fašistické političce a pokoušela se ji společně s dalšími členy vedení EU zničit a vrátit Itálii na tu „správnou cestu“. Takže uvidíme, kteří z „velkých kluků (a dam)“ se buď dohodnou na spolupráci při zvolení volbami do Evropského parlamentu naprosto zdiskreditované Ursuly von der Leyenové, či zda si vyberou někoho s „lidskou tváří“. Náhlé kamarádství s nedávnou „fašistkou“ Meloniovou lze chápat různě.

Je jasné, že volby, které proběhly v Evropě, jsou ve skutečnosti jen přípravou a svým způsobem též zástěrkou před skutečným jednáním o budoucím vedení EU. Pravdu mají ti, kdo říkají, že celá ta masa kapitálu zainteresovaná na Green Dealu, na pašování milionů muslimů a Afričanů do Evropy i ty desetitisíce úředníků, kteří jsou finančně a osobně závislí na takovém fungování EU, jakou je dneska, jsou cesta do pekel. Ať se rozhodnou tak či onak, pokud se do praxe EU dostane jen malý náznak na „bruselskou politiku s lidskou tváří“, můžeme v krátké budoucnosti zcela určitě očekávat nějaký ten politicko-byrokratický „21. srpen 68“. A pak, pokud to dobře dopadne – což myslím úplně vážně –, se najde nějaký nový Gustáv Husák, který zajistí, aby čistky neposlušných občanů neskončily šibenicemi a kriminály, jak stalinisté plánovali a dnes o tom sní mnozí progresivisté, ale jen „prověrkami“. A novým ideologickým plánem podobným tomu, co stvořila KSČ jako „Poučení z krizového vývoje“, a pak normalizací. Za které nám ujede civilizační a modernizační vlak vedený dnes Čínou, Singapurem, Indií, Tchai-wanem, Jižní Koreou a dalšími státy.

A heslem nové EU, která kdysi v Lisabonu vykládala, jak doženeme a předeženeme všechny státy na světě, bude „neztratit stopu“. U tohoto hesla jako u toužebného přání skončili v 80. letech 20. století vládcové bývalého Sovětského svazu a východní Evropy.

Jak to dopadlo, všichni víme.

Možná se pletu, ale pod vedením Německa je EU dnes v takové politické situaci, zadlužení, rozvratu a všeobecné nespokojenosti, lépe řečeno „nasratosti“ obyvatel, jako bylo Německo někdy v roce 1930.

Pokud se v hlavách vládců Evropy, a hlavně v hlavách desetitisíců dvořanů Bruselu nic nezmění, další volby mohou být o tom, zda si Evropané zvolí nového Stalina anebo Hitlera. Jiné řešení totiž není.

Pokud nepočítáme s vypuknutím muslimského džihádu v Evropě.