Démonologií je i jen česky zveřejněna už řádka. Stejně mi připadá, že vámi polednice anebo hejkal nejdůrazněji prolnou vtaveni do příběhu. Příklad? Pěkná knížka pro děti od Bohuslava Březovského Tajemný hrad Svojanov (1969), ilustrovaná geniálním Miroslavem Vášou.

Anebo už dnes zapomenutá dobrodružství Dva nezbedníci (1946) od Josefa Jahody, doplněná perfektními obrázky (ohnivý pes!) Františka Rolečka.

Tenhle barvitý román pro kluky se odehrává v osmdesátých letech devatenáctého století a očividně dost těží z Jahodových vzpomínek na dětství. Je řetězem dramatických příhod dvou kamarádů, kteří pořád věří. Ne a nemohou přijít na kloub tomu, že nadpřirozené bytosti neexistují. Takže po nich přímo pasou a vždycky na to doplatí, ačkoli nikdy ne životem.

Volají v lese hejkala, což se nesmí, a popadne je za límce hajnej. Oba uvěří, že had domácníček (hospodáříček) signalizuje doma i místo s pokladem, a tak rozkopou část rodného stavení jednoho z nich. Hodně jejich výpadů do světa strašáků končí nářezem a to pokračuje asi šestnácti zastaveními. Nejméně pravděpodobné je to úplně poslední, kdy napadnou bělostně oděnou vrstevnici-polednici. Tolik beletrie, ale na pultě prodejen můžete dnes otevřít svazek literatury faktu, který je temnější. Jeho autor Jan Kravčík (*1978) je sice taky beletrista (autorem pětidílné fantasy série Letopisy vukogvazdské družiny), tady si však přitáhl otěže. Stal se folkloristou i etnologem a mapuje mytologické potvory naší kotliny, i když jenom některé; a nepracuje sám, nýbrž s asistencí půvabné lotyšské kreslířky (*1988).

Nemám ponětí, nakolik oba tvůrci a naši svůdci vlastně znají starší (a pro někoho jedině pravou) bibli české démonologie alias Bubáky Radovana Krátkého (ilustrované opět Miroslavem Vášou), ale je nakonec dobře, že si nedělali s existencí tohoto kánonu hlavu. „Pro naše předky nebyli tihle démoni zdroj zábavy,“ připomíná navíc autor, „ale stávali se děsivými spoluobyvateli. Krutými, lstivými a mstivými, před nimiž bylo nutné mít se ustavičně na pozoru.“

Nevím, nakolik se tu počítá ještě s dalšími díly (dobrý nakladatel počítá s druhým dílem vždycky), ale všech pohádkových bytostí tato kniha analyzuje tucet a jsou to (jen) divoženka, hejkal, polednice, šotek, hastrman, můra, čert, „permon“, bílá paní, bezhlavý rytíř, fext a „divoký hon“. Realitou jest, že je to dohromady zlá čeládka a že jakási „českost“ některých těch bytostí je nesmysl. Byly a jsou a bubnují všude na širých evropských, ba často celosvětových základech a jejich povahy a vzhled jsou jakýmsi výpotkem tisíciletého vývoje, ve kterém role hrají univerzální archetypy. Zvláštností přítomné knihy přitom je, že spisovatel upřednostnil ty drsnější verze legend, které stojí celé míle od pozdějších báchorek pro děti.

Zkusil jsem Kravčíkovu práci jenom tak namátkou srovnat s Čarodějnou školou (1987) Jana Kováče, kterou - ještě za socialismu - zveřejňoval v Magazínu Co vás zajímá s kvalitními ilustracemi Karla Tomana. Já si to tenkrát vytrhal. Rozsahem se kapitoly o běsech ani moc neliší, nicméně antropologického materiálu je „něurekom“ a každý tvůrce bestiáře akcentuje trochu jiné aspekty.

Kováč píše: „Lidi se mohou bránit čarodějnému únosu z poledního pole několika způsoby. Mohou i rozdělat oheň, jenže tu zbraň nelze používat v létě, protože by shořela celá úroda, a proto je nejlepší o prázdninách nosit s sebou v pytlíčku hloh a majoránku. Prý to proti polednicím pomáhá; a tou poslední instancí a pomocí je mluvit. Dlouho a dlouho o jedné a téže věci, až dokud čas nezbaví polednici moci. V okolí Šumperka se jedna neustále vyptávala na len, a tak se lidé před odchodem na pole učili nazpaměť dlouhé litanie právě o lnu, aby se dokázali dostat z nepříjemné situace a vydrželi s ní mluvit celou hodinu.“

Naše Démonologie naštěstí chrlí i spousty detailů, které zase nezmiňuje starý magazín, i zvíme, že polednice byla dobrá na to, že „zaháněla“ pracovníky polí k odpočinku a polednímu pomodlení se. „Vynechte prostě poledne,“ radí legenda a celé dětství jsem se Erbenovi vesele smál, nicméně mě před několika lety zarazila má vzdělaná matka, když prostě povídá: „Byl jsi zalít na tom hřbitově?“

„V poledne.“

„Co. V neděli v poledne? To se nebojíš?“ Maličko se zasmála.

„Proč bych se bál?“

Povídá: „Na hřbitov v neděli v poledne nechodím, protože tam nikdy nikdo není. To sis nevšiml?“

Ten hřbitov byl, jak jsem si teprve dodatečně uvědomil, toho dne opravdu prázdný a polednice se mě tam, kdo ví, asi už dotýkala za krkem. V letu. Protože Jan Kravčík ve své letošní knize zdůrazňuje aspekt, o kterém Karel Jaromír Erben buď ani neví, anebo nemluví.

Zjevení polední stařeny provází ne vždy, ale často vítr; asi jako by připutovala na jeho křídlech. Polednice není totiž příbuzná pekla, ale počasí. A tzv. sylf. Není to jen tvor nehybného hicu a tetelení se vzduchu a umí řádit i v prudkém pohybu vzdušných vrstev. Vynořuje se za přítomnosti tzv. rarášků, kterým se dá říkat i „malá tornáda“ (a jde o víry zdviženého prachu, jaké už jsme viděli každý).

„Kdo se však okamžitě neodebere domů, případně se nezačne modlit, toho ta stařena srazí holí anebo mu srpem pořeže nohy.“

Vedle dětí má polednice spadeno i na novopečené matky a tady skutečně platí BĚDA. „Pokud žena v šestinedělí odešla (byť na chvíli) z domu, mohly jí nemluvně vyměnit. V krušnohorském Perniku se mezi Němci tradovalo, že šestinedělkám, které o poledni opustí svůj kout a vyjdou na ulici anebo i jenom do sklepa, na půdu, zjeví se polední duch. Popadne je, sevře a začne dusit.“

V Příbrami zase „odčarovala na rok“ ženu, která v šestinedělí přinesla v poledne na pole chlapům oběd. Tady tedy vznikla specifická kombinace dvou legend.

Před víc než sto lety zpracoval vlastní Přírodopis strašidel i grafik Josef Váchal a na straně 27 i on zmiňuje polednici. Smí prý být stařenkou, ale i „kyprou, nestoudnou mladicí“ a „víc dětí do roka zahubí než Morana.“ Vylekané dítě „na psotník zmírá“ a zaříkat zde nepomáhá, takže se ony mrchy zapuzují od lidských obydlí „věchty z hrachoviny a kouřem z gladioly“.

A co se týká kolotání přírodního roku a vsazení dějů mezi jeho období? „Síly všech místních polednic jsou na vrcholu v den letního slunovratu, na svatého Jana (24. 6.),“ zdůrazňuje Česká démonologie. A právě v ten den si „přízrak vyhlédl mladíka, který se jako ve snách vydal přes louky a přes pole k řece. Tam, na sluncem zalité říční nivě, čekala na očarovaného dívka, které nešlo odolat, a toho, kdo skončil v jejím náručí, už nikdo nespatřil.“

Jan Kravčík: Česká démonologie. Tucet příšerných strašidel Čech, Moravy a Slezska. Ilustrovala Liga Klavina-Raiska. Grada Publishing. Praha 2024. 80 stran.

Česká démonologie - Jan Kravčík | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví