Nejde o záležitost pražskou, má přesah celostátní, předesílám jako omluvu. Jenom pražských událostí si všímám zřídka (ostatně už dvacet let nejsem Pražák). Jde o to, že před sídlem vlády v paláci Strakovy akademie vyrostlo cosi jako protestní městečko. Smysl unikal běžnému uvažování, bylo to cosi oku nevábného a kolemjdoucí obtěžujícího. Po dlouhých tahanicích město zasáhlo a všechno to haraburdí dalo odstranit – pod záminkou, že se bude cihlová zeď naproti Strakovce opravovat. Vítězství!

Velmi dočasné vítězství. Protestující si postavili nový stan šikmo přes ulici. Hra na kočku a myš pokračuje.

Můžeme na to vše mít tisíc a jeden názor. Můžeme se i pohádat. Jedno mi ale připadá těžko zpochybnitelné. V diktatuře by žádný stan na chodníku nestál. V roce 2008 jsem byl v Pekingu, v tlačenici turistů dychtivých přejít most vedoucí do Zakázaného města. Najednou se tam vyskytla Ujgurka v typickém oblečení, cosi vykřikla, vyhodila do vzduchu pár letáků. Dav se zavlnil a žena zmizela. Nekonaly se petice. Nedostane Nobelovu cenu.

Že by postavila stan a pekingský magistrát a místní policie by se s ní dohadovaly? K smíchu.

Tohle je dobře mít na paměti, až uvidíme nový slum, ten určitě kolem modrého stanu vznikne. Ale i když uvidíme přilepence na vozovce. Zdrží nás. Naštvou nás. Ale režim, který nedovolí postavit stan na chodníku nebo se přilepit k vozovce, ten by nás štval mnohem víc.

Vím to. Žil jsem v něm pětačtyřicet let.