ČSSD je strana mnoha úctyhodných tradic. Taky ovšem některých, které až tak úctyhodné nejsou. Náboženství v ní bylo dlouho považováno v Marxově duchu za ideologickou zbraň velkokapitálu při zotročování proletariátu. Takže ještě za první republiky narážel evangelík a sociální demokrat Emanuel Rádl ve straně na značnou nedůvěru, protože věřil v Boha.

Sociálně demokratické a socialistické strany v civilizované Evropě prošly od té doby značnou kultivací: s marxismem jako se závaznou ideologií se rozešly a k věřícím straníkům se staly přinejmenším tolerantními. ČSSD to má těžší, minimálně jednou nohou vězí ještě v bolševickém blátě. Byl jsem před pár lety svědkem toho, jak si někteří křesťanští zastupitelé ČSSD z Parlamentu ČR trpce stěžovali u jednoho velmi významného církevního činitele na to, že je jejich soupřátelé berou s velkou rezervou. Za Zemana (tedy v té době) sice existovala v ČSSD jakási křesťanská platforma, ale vypadá to, že tam neměla na růžích ustláno a dlouho nevydržela.

Jenže tempora mutantur. ČSSD má dnes problém: její preference se vyrovnaly s těmi ODS, pořádně projela volby do EP a osobní popularita jejího předsedy se dramaticky propadla. Měření osobní popularity neradno přeceňovat, nejvyšší ji mají ti, kteří nic nedělají nebo ještě nic udělat nestačili (viz vysoké preference protagonistů TOP 09). Přesto je to jakýsi signál: nejeden příznivec strany si nejspíš řekne, s ČSSD to jde z kopce a může za to Paroubek. A zdá se, že vedení strany ten signál nepodceňuje. Proto archeologickým bádáním zjistilo, že křesťanská platforma v ČSSD už rok existuje. Nyní ji představili veřejnosti František Bublan a první místopředseda Sobotka.

Vzniká tak prekérní situace pro potenciálního Paroubkova spojence Cyrila Svobodu. Výsledkem nesmělých námluv směrem doleva je, jak se zdá, to, že o tělo KDU-ČSL se perou lotr na pravici (Kalousek) a teď i lotr na levici, který se ještě před pár dny tvářil jako milius. Pan Svoboda protestuje, ale zavařil si to sám: středová pozice má i své problémy.

Inovační snahy Jiřího Paroubka v české politice jsou pozoruhodné. Za propad jeho osobních preferencí podle jeho slov může „zběsilý a hysterický tlak sdělovacích prostředků“ (tak psali skalní komunisté o médiích v letech 1968-9; bude nejspíš třeba je zase dílem ukáznit, dílem zakázat). Zde se však nabízí i úprava tak říkajíc pozitivní. Předpokládám, že záhy vznikne v ČSSD také platforma liberální, konzervativní, zelená a komunistická (ta už vlastně existuje, jde jen o to ji formálně vyhlásit). Tím se ostatní politické strany stanou zbytečnými a jako takové budou moci být zrušeny. Dopracujeme se k nové formě demokracie, k demokracii řízené: všimněte si prosím, oč je jiná, než tzv. komunismus!

lidovky.cz 23. června 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.