Především tzv. Pražská výzva: podle představ signatářů je Rusko tak významným partnerem pro evropský mírový pořádek, že je třeba přiznat mu faktické právo veta, pokud jde o záležitosti národní bezpečnosti zemí, jež kdysi patřily k jeho záboru.

Jakési nepochopení lze však vycítit i z vyjádření dalších západních politiků: rozumějí stresovému pocitu nových východních zemí EU (pokud jde o zkušenosti s Ruskem) i znepokojení Ruska nad chystanou protiraketovou základnou v Polsku a ČR. Jako by šlo o záležitost jakési politické neurózy.

Ve skutečnosti jsou poslední ruské kroky racionální a promyšlené. Rusko se vzpamatovalo z útlumu po rozpadu SSSR. Prolomení komunistického krunýře mu prospělo: má dnes o hodně pružnější politický i ekonomický systém. Jeho zbrojní arzenál neutrpěl, otevřel se mu přístup k novým technologiím. Evropský západ je závislý na ruských dodávkách energetických zdrojů možná ještě více než kdykoli v minulosti. Rusko má v čele schopného a obratného politika, kterému se podařilo zabránit dezintegračním tendencím a nyní může usilovat o postupné obnovení vlivu Ruska v jeho bývalých evropských koloniích. Je to promyšlená a cílevědomá politika a nemá smysl se nad ní rozčilovat. Jejími prvky jsou rozpoutávání „pomníkových“ konfliktů, odpor vůči protiraketové základně v ČR a v Polsku i pokus o anexi severního pólu (což je ovšem spíš jen test, jak dalece je Západ vůbec ještě schopný odporu).

Pozice Západu vůči ruským aktivitám není zvlášť dobrá. Je zapleten do konfliktu s radikálními islámskými hnutími a v této věci zeje mezi USA a Evropou špatně zakrývaná propast. NATO, kdysi dobročinná americká organizace pro vojenskou pomoc Evropě proti ruským imperiálním ambicím, těžce hledá svůj smysl. EU se pomalu stává platformou evropského antiamerikanismu.

Vzhledem k tomu není postavení ČR příliš záviděníhodné. Pro Rusko má tradičně strategický význam: jsme přese vše relativně bohatá země s velkými výrobními kapacitami. A dále: jakmile tu Rusové uplatní svůj vliv (a to znamená automaticky i vliv na Slovensku, kde už mají vybudované spolehlivé základy), rozdělí vejpůl bývalý ruský zábor a položí základy k mostu do Evropy.

Je třeba vzít v úvahu, že dějiny se nikdy neopakují do slova a do písmene. To neznamená, že neexistují stálé dějinné faktory, které přicházejí opakovaně ke slovu. Pro nás je to ruský faktor.

Z toho hlediska je otázka, jak se ČR postaví k plánu na protiraketovou základnu, zásadní a přesahuje její obranný význam: bude Rusku opět dovoleno, aby u nás i v dalších zemích bývalého ruského záboru uplatňovalo Brežněvovu doktrínu omezené suverenity?

Druhý faktor je faktor mnichovský. To, co řekl a učinil v Praze rakouský spolkový kancléř a předseda německé SPD, i to, co říká německý ministr zahraničí, je poměrně jednoznačné. Nedělejme si iluze, tito lidé nás bez rozpaků prodají Rusku jako kdysi Chamberlain a Daladier Hitlerovi, pokud to bude odpovídat jejich představám o politických zájmech jejich stran a zemí a pokud česká politika neprojeví sama o sobě schopnost vzdorovat ruskému tlaku. I zde platí: člověče, pomož si, a Pán Bůh ti pomůže.

Z toho plyne, že vláda by neměla váhat prosadit základnu i proti vůli většiny veřejnosti: v zastupitelské demokracii k tomu má mandát. Bude mít i odvahu?

Nálada ve veřejnosti není dobrá. V roce 1938 tu byla velká vůle k odporu. V roce 1948 jakási vůle k odporu. Dnes jen líná lhostejnost a snaha zbavit se možných nepříjemností za jakoukoli cenu.

Dnešní česká představa „suverenity“ znamená suverenitu vůči Západu, a tedy uvolnění zatím křehkých vazeb, vznikajících od roku 1990. Sami a dobrovolně tak lezeme na lopatu Baby Jagy. Z čehož plyne otázka pro politiky i otázka pro veřejnost: opravdu to všechno chcete? Nebo jen nevíte, co děláte?

LN, 25.9.2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.