Tato krátká úvaha není v žádném případě znevážením práce těch, kteří usilují o neúčast ruských sportovců na mezinárodních soutěžích. Text je o „reálpolitice“. O tom, jak čas smazává historické rány, a také trochu o mezinárodním politickém pokrytectví.

Je přeci všeobecně známé, že Šeriff Tiraspol je klub, který reprezentuje nikým neuznanou proruskou a ruskými „mírovými sbory“, tzv. bílými přilbami, ochraňovanou Podněsterskou republiku. Při ozbrojeném vzniku této proruské enklávy v bývalé Moldavské SSR, resp. Moldavsku, zahynuly na počátku devadesátých let minulého století tisíce lidí. V Podněstří pak zůstaly obrovské sklady sovětských zbraní, mimo jiné z bývalého Československa, které byly po desetiletí, ano, zejména přes ukrajinskou Oděsu, rozprodávány do celého světa.

Také dnes, více než třicet let po vzniku této separatistické republiky, se potřebujete na hraniční kontrole prokázat pasem, ale dávno se již nestřílí. Naopak, Šeriff Tiraspol hraje moldavskou fotbalovou ligu (a jako vítěz ligy tím pádem hraje i mezinárodní soutěže), a když se hraje na stadionu v Tiraspolu, hranice se otevřou a desítky tisíc fotbalových fanoušků z Moldavska mohou do Podněstří volně přijet. Něco jako sportem za mír.

Podněstří je oficiálně stále součást Moldávie a přes opakované pokusy místních i mezinárodních vyjednavačů se nepodařilo problém separatistického území vyřešit. Také díky tomu zůstává Moldávie polorozpadlým a nejchudším státem Evropy.

Proti příjezdu separatistů z Podněstří do Prahy nepřekvapivě nikdo neprotestoval. Říká se tomu reálpolitika. Alespoň, že jim to Slavia natřela 6:0!