Historie se nikdy neopakuje stejně, spíše v poťouchlé, lehce pozměněné dějinné spirále. Lidé jsou totiž nepoučitelní. Prosím, nechytejte mě za slovo, v roce 2021 je samozřejmě spousta věcí jinak, ale nebezpečné trendy současnosti se od těch z roku 1948 zas tak moc neliší. Jsou sice jiné, ale jedno mají společné. Opět jsou levicové, opět jsou pokrokářské, opět rdousí svobodu a svobodu slova na prvním místě, opět zabíjejí demokracii.

Vždy to připomíná pozvolné vaření žáby. Ani únorový převrat roku 1948 nepřišel ze dne na den. Předcházelo mu poválečné salámové ukrajování demokracie a zároveň měl své pokračování, neboť opravdová zkáza se stupňovala až v dalších letech. Dnes už víme, co přinesla. Stovky mrtvých, tisíce vězněných, miliony okradených.

Tak jako se v minulosti demokracie přeměnila na lidovou demokracii, i v současnosti sledujeme obdobný proces. Demokracie zdegenerovala v liberální demokracii. V obou případech je to stejné jako s kazajkou a svěrací kazajkou, což opravdu není totéž. A tak současná liberální demokracie už není ani liberální, ani demokracie. Původní význam obou těch slov vyvanul. Mnoha lidem se to ale líbí a naivně si nalhávají, že je to pokrok. Vždyť oni přece mají dobré úmysly. Chtějí, aby se lidem žilo lépe. Jenže to říkal i Lenin, Stalin či Hitler. Výsledky jejich snažení známe. Cesta do pekel vždy bývá dlážděna dobrými úmysly.

Pokrokáři jsou ale nepoučitelní. Vždy jen trochu přemalují vývěsní štít a vyvěsí prapor jiné barvy. Rudou aktuálně nahradila zelená, černá a duhová. Ale levičáctví, ať už si navléká svěrací kazajku jakékoli barvy, má vždy jedno společné. Jeho apoštolové pokaždé chtějí druhým vnutit svoji představu života a fungování společnosti, protože oni přece ze všech nejlépe vědí, jak my ostatní máme žít a co si máme povinně myslet. A když to nejde po dobrém, tak to vždy nakonec zkusí po zlém. Ale na počátku, když je voda v hrnci se žábou ještě vlažná, to obvykle bývá tak, že mnozí lidé své hlavy nastrkují do chomoutu nesvobody dobrovolně. Německé davy nadšeně vítaly Hitlera, stejně jako ty naše jen o pár let později Gottwalda.

Dnes někteří pro změnu nadšeně horují tu pro údajně férová homosexuální manželství a pohlaví jako sociální konstrukt, tu pro novodobé klimatické „poručíme větru, dešti“, tu pro lockdownové zavírání zdravých lidí s látkovým náhubkem na ústech. Právě tahle smrtelná kombinace pomateného genderismu, klimatického alarmismu a totalitního covidismu vytváří nebezpečnou třaskavou směs blízké budoucnosti.

Teplota vody v hrnci se žábou stále stoupá. Šílený destrukční bruselský Green Deal, neboli Zelený úděl, který k nám přijel nedávno propagovat regulérní blázen Frans Timmermans, toho času místopředseda Evropské komise, již vyznávají jak oranžoví přátelé růže, tak fialoví ptáci, kteří svoji někdejší modř už dávno odhodili.

Nejnebezpečnějšími věrozvěsty všech těchhle ultralevičáckých šíleností jsou u nás ale momentálně piráti. Digitální bolševici, o nichž se pouze v mírné nadsázce říká, že jejich největší starostí je, aby v gulagu fungovala wifina. Tahle parta novodobých námořních lupičů, jejichž oceánem zlodějen a násilností jsou naše životy, ale zároveň slouží jako skvělý indikátor, co je kdo ve skutečnosti zač. Stále totiž platí, že nikoli podle slov, ale podle skutků poznáme je. A tak už víme, že plastelínoví Starostové a nezávislí (STAN) se v předvolební koalici s piráty naprosto a definitivně zdiskreditovali, stejně jako už víme, že koalice Spolu (ODS, KDU-ČSL a TOP 09) se k témuž teprve chystá. Rozdíl je pouze v tom, že do objetí s pirátským novo-komunisty si chce padnout až po volbách.

Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. Zdejší bezzásadoví politici sice stále ještě bojují minulou válku s vyčpělými staro-komunisty z KSČM, ale nijak jim to nebrání v kolaboraci s digitálními pirátskými novo-komunisty. Přičteme-li k tomu, že Babiš sice něco jiného říká doma, ale v Bruselu vždy úslužně srazí paty – ostatně Green Deal už také odkýval a šílenou eurobolševickou cenzorku Jourovou do Bruselu nainstaloval také on –, moc dalších alternativ českému voliči nezbývá. To ale neznamená, že neexistují.

Poučíme se z vlastní historie, nebo se u volebních uren odsoudíme prožít ji znovu?