Do konce zimy se prý dozvíme sladkou novinu. Miroslav Kalousek se rozhodne, zda bude kandidovat na prezidenta republiky. Sobotnímu vydání deníku Právo se ale svěřil, že o tom vážně uvažuje. Mnohým z toho sdělení musela spadnou čelist. Představa Kalouska na Hradě je ještě bizarnější, než tam vidět Andreje Babiše.

Podívejme se ale na věc s chladnou hlavou. Nevolá se snad po tom, aby prezident měl zajímavý životní příběh, dosáhl úspěchů a byl znalý politiky? Všechno to na Kalouska pasuje. Splňuje i kritérium, které plyne z přímé volby: Nesmí nechat nikoho lhostejným – být buď milován, nebo nenáviděn.

Tady nastává drobná komplikace. Žebříčky popularity Kalousek – na rozdíl od svého souputníka z TOP 09 Karla Schwarzenberga – nikdy neboural. Zato byl vždy brán jako cynický pragmatik. Coby ministr financí měl vysoký rating, ale stal se symbolem škrtů. Pamatujete na rozvášněný dav, který byl schopen ho lynčovat? Jiná vzpomínka se týká drzého mladíka, kterého Kalousek v malostranském podloubí neváhal zpohlavkovat.

Když si ale Kalouskovy výkony srovnáme s intrikami a habaďůrami Miloše Zemana, nebo s jedovatostí a nedisciplinovaností Václava Klause, můžeme si vlastně říct: Proč ne? V Kalouskově představě o výkonu mandátu najdeme prvky sympatické svojí praktičností, ale také tahající za uši patosem. Horuje za mnohem civilnější pojetí role.

„Prezident by neměl být národní ikona, měl by to být dělník Ústavy, první úředník v zemi,“ uvažuje Kalousek. Zároveň ale sklouzává k utopismu, když si přeje, aby na volbu prezidenta nebylo nahlíženo jako na pokračování sněmovního klání. Podle něj by se mělo v kampani mluvit o zcela jiných tématech, zejména o tom, jak si představujeme výkon funkce prezidenta.

Kalousek se domnívá, že této snaze by pomohlo, kdyby kandidoval jako občanský, nikoli stranický nominant. Podporu politických stran by uvítal, ale za klíčové považuje soutěžit na vlastní triko. To vysvětluje Kalouskův lehký distanc od Fialovy pětikoalice. Kritizuje ministerské adepty, že naskočili na Zemanovu hru, a s vážnou tváří jezdí na zdržující pohovory do Lán. Upozorňuje, že plány vznikající vlády nezvyšovat daně a zároveň snižovat odvody na sociální pojištění či zvyšovat výdaje na školství, mohou narazit na drsnou ekonomickou realitu. A na rozdíl od svých pravicových kolegů je jednoznačně pro povinnou vakcinaci proti covidu a varuje, abychom si nepletli svobodu se neočkovat s neodpovědností a ohrožením práva druhých na život.

Pokud Miroslav Kalousek myslí všechno, co říká, smrtelně vážně, můžeme mu prozatím pogratulovat aspoň k tomu, že ze všech osobností, o kterých se v souvislosti s prezidentskou volbou spekuluje, mluví nejotevřeněji, nejsrozumitelněji a nejvěcněji. Nenapadá druhé a ani nemlátí prázdnou slámu. Kdyby se o Hrad skutečně rozhodl ucházet, nejspíš by usnadnil rozhodování i Andreji Babišovi.

Stalo by se otázkou jeho osobní cti jít do přímého duelu s politikem, o kterém říká, že jej porodil, a vůči němuž se od vstupu do vysoké politiky vymezuje. Do ringu by nastoupila první liga.

Babišovy šance by však byly větší – umí hrát ublíženou oběť i zapáleného vizionáře, a peněženky jsou za něj plnější než za Kalouska. Leč nelze popřít, že jestli někdo na Babiše platí a dokáže jej vyvést z konceptu, je to Kalousek. Těžko si představit, že by prezidentem mohl být zvolen někdo, kdo k sobě nepřetáhne aspoň část elektorátu Miloše Zemana.

To by byla pro Kalouska největší výzva. Jakkoliv by však souboj Kalousek-Babiš byl nesmírně atraktivní, sotva uvěřit tomu, že by tito praktici a technologové moci zůstali po zvolení zdrženliví a drželi se jen své úlohy. Už teď lze litovat vládu, která by s nimi musela kohabitovat.

Autor je politický analytik