Emotivním výkřikem Ruce pryč od ústavy! zahájil politolog Lukáš Jelínek, ředitel Masarykovy dělnické akademie a bývalý poradce bývalého předsedy PS PČR Lubomíra Zaorálka útok proti pokusům o změnu ústavy.

Souhlasím s ním, že poměr sil v Poslanecké sněmovně je výjimečný a už s ohledem na počet pravděpodobnosti se zřejmě nikdy nebude opakovat. Ostatně představa, že kdyby volby dopadly tak, že by jeden z bloků získal převahu jednoho hlasu, vedlo by to k nějakému smysluplnému vládnutí, je značně naivní. Stejně tak víra, že lze najít nějaký absolutně spravedlivý volební systém, je pouze vírou. Nikomu se to totiž dosud nepodařilo. I ve sportu mají pravidla na výsledek poměrně malý vliv. I kdyby se v tenisu zrušila možnost druhého podání, světoví tenisté by stále vítězili. Přestože jsem zastáncem většinového volebního systému, nevidím jeho zavedení v atomizované české společnosti jako reálné.

Novela ústavy, která má v případě, že vláda podá demisi, umožnit prezidentovi, aby se souhlasem většiny poslanců dolní komoru rozpustil a vyhlásil předčasné volby, není výsledkem povolební kreativity senátorů, jak se čtenářům snaží namluvit Lukáš Jelínek. Protože jsem spolu s dalšími senátory předkladatelem předmětné novely, připomínám, že jsme návrh ústavního zákona předložili předsedovi Senátu 26. dubna 2005. O povolební euforii tedy v žádném případě nemohlo jít.

Návrh vycházel z potřeby změnit přílišnou rigiditu Ústavy v oblasti řešení politických krizí. Měl také zabránit ústavně nestandardním postupům. Jedním z nich bylo přijetí ústavního zákona o rozpuštění Poslanecké sněmovny v roce 1998. Návrh nezvýhodňuje žádný politický subjekt a v žádném případě nezvyšuje pravomoci prezidenta republiky. Není také žádným iniciátorem politických krizí či demisí vlády, jen rozšiřuje stávající ústavní možnosti jejich řešení.

Úvaha, že Senát otevřel Pandořinu skřínku a vlády budou padat jak přezrálé hrušky jako svého času v Itálii, je mylná. Jednou zvolení poslanci nemají chuť riskovat nezvolení a někteří jednou ustavení premiéři by byli nejraději, kdyby už žádné volby nebyly a když už to musí být, aby zůstali u moci, i kdyby je prohráli. Ústava sice může být napsána tak, aby nutila politické strany, aby se dohodly, ale neměla by je nutit k dohodě za každou cenu. To, že lidovci jsou ochotni se dohodnout i s ďáblem a ještě tvrdit, že to dělají Bohu ku prospěchu, na tom nic nemění.

Senátní návrh novely Ústavy žádný destabilizující faktor nepředstavuje. Ten představuje někdo jiný. Ústava je sice vážná věc, ale v žádném případě to není posvátná kráva, na kterou se nesmí sáhnout.

předseda Ústavně-právního výboru Senátu, senátor za ODS