K vtipnému závěru dospěl článek Josefa Mlejnka mladšího, ve kterém uvádí, že Milion chvilek je ve své podstatě latentně náboženské hnutí, požadující celkovou očistu a obrodu politické kultury: „Jsme tak svědky podivuhodného paradoxu: náměstí hustě zaplňují zástupy příznivců Milionu chvilek nesoucích ikony Václava Havla, leč v praxi vyznávajících víru Klausovu.“

Uvedl bych další tři rysy tohoto hnutí, neméně paradoxní:

1. Kromě víry Klausovy prosazují (pravděpodobně nevědomky) i volební program Tomia Okamury.
2. Zvyšují preference Andreji Babišovi.
3. Naplňují odkaz bývalého ruského politika a Putinova člověka Viktora Černomyrdina: „Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy.“

Je to Tomio Okamura, který prosazuje zákon o odvolatelnosti politiků. Za totéž bojuje i Milion chvilek, i když jinými prostředky. Měli by tedy být přirozenými spojenci. Kdyby podobný zákon existoval, mohlo by jít vše ráz na ráz. Přesto mu nemohou přijít na jméno.

Pokud jde o druhý bod, úspěch politických stran záleží především na charismatu jejích čelních osobností a také trochu na volebním programu. Charisma Andreje Babiše se v poslední době nijak nezměnilo a volební program také ne. Volební programy navíc nikdo nečte, kromě úzkého kruhu politických analytiků, jejichž analýzy opět nikdo nečte, kromě omezeného počtu kolegů z téhož úzkého kruhu politických analytiků. Pokud tedy Andreji Babišovi rostou preference, je to díky chybám jeho oponentů.

A jsme u třetího bodu. Nejvyšší nárůst, který jsem zaznamenal, byl kolem 5 %. Pokud bychom vzali v úvahu jen polovinu z této hodnoty, šlo by o 200 000 lidí. Přibližně stejný počet lidí se účastnil manifestace na Letné a jen část z nich by stačila některým opozičním stranám, kterým teče do bot, aby se v příštích volbách udržely nad pětiprocentní hranicí. Tohle přece chvilkaři nechtěli, zvláště pokud se tito lidé rekrutují z tábora nerozhodnutých a mohli být teoreticky získáni pro druhou stranu. Nechci být špatným prorokem, ale pokud budou takto pokračovat dál, budou to do voleb dvě Letné.

Kde dělají antibabišovci chybu? Vyjádřil bych to stručně slovy Radka Vondráčka - že se rozhoduje ve volbách, ne na ulici, ne udáváním do Bruselu… Demonstrace na ulicích jsou OK, i když nemusíme nutně souhlasit se všemi požadavky, ústavní žaloby jsou OK, oprávněnost nechť posoudí soud, ale co není OK, jsou udání jakéhokoliv druhu ať už Bruselu, do Moskvy nebo někam jinam. Zvláště u generace, která zažila na vlastní kůži komunismus, kde se to hemžilo udavači, vzbuzuje podobná praxe velmi silnou averzi.

Snad každý z nás viděl film o dobrém vojáku Švejkovi a každému uvízla v paměti postavička informátora jménem Bretschneider. Na měkké pohovce před televizí se takoví pánové mohou jevit jako docela směšné figurky, ale potkat je ve skutečnosti, to je něco jiného.

To se poštěstilo jednomu vojákovi Československé lidové armády, jehož příběh jsem již nakousl ve zcela jiné souvislosti v minulém článku. Tento voják se jmenoval Kupka a nechal se nachytat, když poslouchal magnetofonové nahrávky Karla Kryla. To byl ten typ umělců, které socialistická republika neměla ráda, oni neměli rádi ji a ona je na oplátku pod nejrůznějšími záminkami nenechala vystupovat. Z veřejné sféry zmizely jejich písně, fotografie, všechno. Přesně v duchu starého římského „damnatio memoriae“. Takto byla vyzmizíkována i Marta Kubišová nebo Waldemar Matuška.

Karel Kryl se jednoho dne sebral a emigroval, což bylo tenkrát trestným činem a totéž platilo i pro poslech jeho písní. Nebo třeba pro politický vtip. Trestem byl např. paragraf za podvracení republiky nebo snižování bojeschopnosti jednotky a každý musel počítat s tím, že pokud to uslyší nesprávné uši, bude zle.

U vojína Kupky byly některé zvlášť přitěžující okolnosti. Jeho případ dostal jeden horlivý, ale jinak zabedněný důstojník kontrarozvědky, který se zaměřil na hledání „nitek, které by pak vedly k dalším a dalším nitkám...“ - přesně v duchu Haškova majora auditora, který chtěl s oběšením Švejka poněkud posečkat. Onen důstojník, kterému se neřeklo jinak než kontráš, odposlouchával ve své horlivosti i vojenské telefonické linky a zjistil, že náš vojín byl v kontaktu s vojáky z jiných útvarů. Třeba by se z toho mohlo něco vyklubat, kdoví, a třeba by to mohlo vést k odhalení rozsáhlejšího spiknutí. Čím větší je provinění, tím větší je trest, tím nebezpečnější je delikvent a tím větší jsou odměny, sláva a služební postup. Kontráš měl silný motiv k nafouknutí celého případu, a nebyla to jen oddanost k socialistickému zřízení.

Vyšetřování se pomalu sunulo k dobrému konci, tedy dobrému pro kontráše a špatnému pro Kupku, kterému hrozil několikaletý kriminál v Sabinově. To bylo vojenské vězení na opačném konci republiky s mnohem tvrdším režimem, než jaký vládl v útvarové base. Zatímco na povrch vyplouvaly další a další nitky, zděšenému veliteli divize vstávaly vlasy na hlavě jak z odhalovaných skutečností, tak i z vidiny mimořádného případu, který se na něj valil.

Ale vývoj se jako na potvoru ubíral jinudy. Jako blesk z čistého nebe se objevil nový mimořádný případ. Dva vojáci se večer vrátili z vycházky ve značně podroušeném stavu a srazili ze zdi obraz soudruha Husáka. „Neměl se na mě tak škaredě dívat,“ řekl prý jeden z nich, když se obraz odporoučel k zemi. Jeho střepy jim bohužel příliš mnoho štěstí nepřinesly. Když začali postupně střízlivět, došlo jim, že by z toho mohl být docela pěkný průšvih. Co teď? Rozhodli se, že tam pověsí nějakého jiného Husáka, jenže všichni tito Husákové, Leninové, Brežněvové a jiní potentáti měli svá inventární čísla, která byla zapsána v inventárních seznamech příslušných místností. Najít Husáka bezprizorního, který by nikde nechyběl, nebylo vůbec jednoduché. Ale povedlo se. Druhý den visel tento soudruh na svém obvyklém místě a blahosklonně shlížel na vojáky, kteří se kolem něj courali, jako by se nechumelilo.

Nikdo by si ničeho nevšiml, nebýt toho, že se o tom doslechl nějaký bonzák z řad vojáků základní služby. Ti byli obzvlášť nenáviděni. Řadoví vojáci měli Bretschneidera či Pepka Vyskoče zafixované jako neškodné blbečky. Také o kontrášovi se vědělo, že je to hňup, který si pletl Karla Kryla s Johnem Lennonem, ale bohužel zdaleka nebyl neškodný. Ti dva se o tom měli záhy přesvědčit. Byli příliš lákavou kořistí, která se mu náhle mihla kolem čenichu a po které ve své nenasytnosti prostě nemohl nechňapnout. Mimořádný případ se nesl v duchu „přiveďte odsouzeného...“ a měl rychlý spád. Nekomplikovaly jej žádné nitky, žádní další spoluviníci a tito dva vojáci, na které se alespoň na chvíli usmálo štěstí, když někde na půdě vyhrabali neoznačeného Husáka, dostali osm a deset měsíců Sabinova.

Nastal čas znovu se zakousnout do šíje své první oběti, hudebního fandy Karla Kryla, jenže tentokrát cvakly kontrášovy zuby naprázdno.

„Máme veľa mimoriadných prípadov...“ zarazila kontrášovo nadšení z jeho úspěchu známá slova majora Terazkyho, což vojínu Kupkovi a jeho společníkům zřejmě zachránilo krk. Mimořádný případ byl noční můrou každého velitele, protože mohl přijít naprosto znenadání a jen těžko se zametal pod koberec. A často znamenal krácení odměn, ostudu a zaražený služební postup, zvlášť pokud jich bylo více. Jedině tak si lze vysvětlit fakt, že mnohem horší čin, který značně převyšoval svou závažností konání obou našich obrazoborců, byl najednou překvalifikován a „delikvent“ obdržel jen basu.

„Tohle máte z těch vašich nitek!“ bylo smutnou tečkou za tak nadějným případem. Slova, která musela kontráše strašit i ve snu, vyjadřovala zklamání, které si svého času musel prožít i generál Fink von Finkenstein, který si tak moc přál Švejka oběsit, ale stejně jako kontráš musel nakonec utřít nos.

Všichni tři diverzanti byli příslušníci vládnoucí třídy. Tedy dělnické třídy, kteří ale nevládli, protože ve vládě nemohli sedět všichni a někdo taky musel dělat. A tak si vybírali ze svých řad ty nejlepší z nejlepších, kteří toto těžké břímě rádi vzali na sebe a vládli jejich jménem. Tato avantgarda se vlastně vybírala sama, protože to uměla lépe než samotní pracující, a že šlo o kvalitní výběr kádrů, ukazují nebývale dobré volební výsledky typu 99,7 %, kterými hladce porážela všechny své oponenty, kdyby tam nějací byli. Oni by byli, ale pokud příliš zvedali hlavy, měli zajištěno své místo nikoliv ve vedoucích funkcích, ale v lochu.

Tam pak měli spoustu času na přemýšlení, zda si třeba tu svoji avantgardu nezvolili špatně, a nebyli sami. Takto začali přemýšlet i mnozí z těch, kteří se předtím o politiku vůbec nezajímali. Teď, když jim zavřeli kamarády, začali se ptát: Proč? Co vlastně provedli?

Ne vše muselo proběhnout přesně tak, jak jsem vylíčil. Vojáci, co byli u výslechů, si leccos řekli mezi sebou, sem tam něco pustili důstojníci, sem tam bylo něco odposlechnuto za dveřmi. Vznikl tak příběh, který si začal žít vlastním životem. A jako každý příběh měl své kladné i záporné postavy. Různá svědectví se mohou v lecčem lišit, ale jedno je jisté. Ve všech zúčastněných zůstala hluboká nenávist k udavačům. Práskač, který toho měl na svědomí zřejmě víc, než jen jeden spadlý Husákův obraz, byl propuštěn do civilu o den dříve než ostatní, aby jej cestou domů nepotkala nějaká nehoda. Aby nedopadl jako Pavka Morozov, kterého nám za komunismu předkládali jako hrdinu a kterého umlátili jeho vlastní příbuzní, protože udal bolševikům své rodiče.

A kdo je tu klaďas? Jsou to postižení, kteří byli do té doby jen obyčejnými lidmi a kterým každý drží palce. Jinými slovy jim rostou preference. Když si představíme, že podobným „školením“ prošla většina občanů naší republiky a že na to měli bolševici desítky let, nelze se divit, že dopadli tak, jak dopadli.

Do listopadových událostí nezbývalo mnoho let a dlužno říci, že se kontráš opravdu činil, aby na druhé straně barikády stálo opravdu co nejvíce lidí. Místo toho, aby honil cizí špiony, rozvracel úspěšně k velké radosti Američanů socialistickou armádu, připravoval půdu pro blížící se listopadové události a pomáhal sjednotit proti KSČ i takové lidi, na které by vliv disentu nikdy nedosáhl. Přes tuto záslužnou práci na něj budou všichni vzpomínat jako na bezcharakterního darebáka a totéž platí i pro jeho informátory.

Co říci závěrem? Podobně i Babišovi rostou preference, aniž by musel hnout prstem, i když situace není úplně stejná. Nemyslím si ale, že je to díky „nevzdělaným a neevropským důchodcům“, náchylným k ruským dezinformačním webům. Mezi jeho sympatizanty se zařadil i bývalý europoslanec za ČSSD prof. PhDr. Jan Keller, CSc. (také nevzdělanec?), o kterém Transparency International veřejně rozšiřovala informace, že má z českých europoslanců nejvyšší vedlejší příjmy, které činí téměř pět miliónů korun. To se ukázalo jako lež. On sám pak k tomu poznamenal:

„Pokud Transparency International postupuje při udávání Babiše tak diletantsky a podrazácky, jako tomu bylo v mém případě, pak má pan premiér nejen moji soustrast, ale i mé plné sympatie.“