Část české společnosti si musí svůj otřes ventilovat pomocí kolektivního rituálu

Úterní demonstrace svolaná Milionem chvilek pro demokracii na Václavské náměstí měla mít pozitivní rozměr. Spolek vyzval zástupce politických stran, aby účastníkům sdělili, slovy Mikuláše Mináře z demonstrace z minulého týdne, „jak vyřeší problémy České republiky a jestli dokážou spolupracovat, ne se hádat“. Minář se k tématu posléze vyjádřil též v rozhovoru zveřejněném na serveru Novinky.cz: „Nestačí jen občanská iniciativa. To hlavní musí udělat politické strany a my po nich musíme chtít, aby přišly s jasnou vizí, pojmenovaly problémy země, daly nám voličům takovou nabídku, co se neodmítá.“

Je to nepochybně správné přání, nicméně pokud ho opoziční strany dosud nedokázaly splnit, sotva z nich na Václaváku něco kloudného vypadne. Dají se spíše čekat jen příliš obecné fráze, přičemž většinu z nich půjde dohledat i v Babišově příručce O čem sním, když náhodou spím.

Havlův brutálně kritický vztah k politickým stranám

Důraz Milionu chvilek na politické strany je ale určitě hoden bližší pozornosti. Zvláště když Václav Havel, přijímaný demonstranty skoro s náboženskou úctou, k nim měl vztah až brutálně kritický. Nejpozději již v Moci bezmocných z roku 1978.

Havel tam hovoří o „krizi soudobé technické civilizace jako celku (…) kterou Heidegger popisuje jako bezradnost člověka tváří v tvář planetární moci techniky“. A nic prý „skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko“. Politické strany dostávají od Havla pěkně na frak: „Statický komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno“ lze opravdu jen těžko „považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe“.

Pro případ nějakého výrazného uvolnění poměrů či dokonce pádu komunismu by podle Havla „mohl být tradiční parlamentarismus (…) jakýmsi vhodným přechodným řešením“. Upínat se však k „tradiční parlamentní demokracii jako k politickému ideálu a podléhat iluzi, že jen tato ‚osvědčená‘ forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení“, by bylo podle jeho názoru „přinejmenším krátkozraké“.

Uvedené postoje si Václav Havel uchoval i po Listopadu a Občanské fórum vnímal jako pokus o naplnění svého ideálu volného sdružení výrazných osobností. OF mu však posléze „vyfoukl“ Václav Klaus a přetvořil ho na Občanskou demokratickou stranu. I s pomocí argumentu, že není doba na experimentování, nýbrž na přebírání zavedených a fungujících vzorů ze Západu.

Jsme tak svědky podivuhodného paradoxu: náměstí hustě zaplňují zástupy příznivců Milionu chvilek nesoucích ikony Václava Havla, leč v praxi vyznávajících víru Klausovu. Mohli by odvětit různě: že přece neberou Havla dogmaticky nebo že podle Mikuláše Mináře dokonce i na „Babišově kritice tradičních stran je hodně pravdy“ či že jejich guru v Moci bezmocných brilantně předpověděl právě Babišovo ANO. Ano, ale zdaleka nejen ANO.

Havlova slova z roku 1978 jsou latentně náboženská – cílem je, aby „člověk znovu nalezl sám sebe“, což se od politických stran věru asi nedá očekávat. Avšak latentně náboženské je i hnutí Milion chvilek, požadující jakousi celkovou očistu, obrodu politické kultury, leč většinou bez nějakých konkrétních obrysů. Z praktického hlediska žádá Minář v citovaném rozhovoru docela málo – odstoupení Andreje Babiše. Předčasné volby nikoliv, neboť tuší, že by v nich opoziční strany nedopadly dobře. A tedy by mu vlastně stačil jen jiný premiér za ANO.

Vzory, které přestávají fungovat

Současná vlna demonstrací má zvláštní rituální charakter, kde jde hlavně o kolektivní sdílení nespokojenosti a naděje na „něco“ lepšího. A když se exorcismus Andreje Babiše prozatím nedaří, střídá ho alespoň pokus o „seslání Ducha svatého“ na opoziční strany. Podle legendární písně The Plastic People of the Universe na text Egona Bondyho se má sice v Praze jednou zjevit Duch sám, trochu znepokojující však je, že na zmíněnou událost dosud bookmakeři nevypsali kurz. Na Babišovo vítězství v prezidentských volbách ano – figuruje zatím společně se senátorem Pavlem Fischerem jako největší favorit.

Nedůvěru v politické strany a hledání alternativ k nim lze označit za typický jev západních demokracií posledních let. Zavedené západní vzory tudíž přestávají i na Západě fungovat. Možná právě tato skutečnost vyvolává v části české společnosti otřes, který si musí ventilovat pomocí kolektivního rituálu. Nabízí se ale kacířská otázka, zda se při tom pouze nesnaží nalévat nové víno do starých měchů.

Autor je politolog

LN, 17.12.2019