Na úvod článku chci vyslovit dvě teze:

1. Naše zdravotnictví je jedno z nejlepších na světě.

2. Pokud nebude v následujících letech rozumně reformováno, patrně nejlepším nezůstane.

První teze možná leckoho překvapí. Možná si začnete ťukat na čelo. Jistě lze poukázat na záměnu miminek v třebíčské nemocnici, nedobrovolné sterilizace, špatně provedené operace, nerudnost personálu atd. – seznam můžete rozšiřovat dle libosti. Přesto si troufnu tvrdit, že při vložených nákladech poskytuje naše zdravotnictví lepší služby než třeba britské, o americkém ani nemluvě. Stačí pohovořit s lidmi, kteří na západě strávili delší čas a s místním zdravotnictvím se seznámili. Na východ od nás či Slovenska se raději ani nedívejte, mohlo by vám být hodně úzko, až nevolno.

Můžete mi namítnout: Je-li tomu tak, proč nenechat vše při starém?

Problém je v tom, že mzdové i věcné náklady budou stoupat. Pokrok v medicíně umožňuje prodlužování lidského života, ovšem nikoli bez zvýšených nákladů na nové léky a více lékařské péče obecně.

Jakýkoli systém zdravotní péče se bude vždy potýkat s dvěma základními otázkami:

1. Jaký bude celkový balík peněz do zdravotnictví vložených a

2. Jak se tento balík peněz rozdělí.

Chceme-li při rostoucích nákladech zachovat zdravotnictví na stejné úrovni, budeme do něj muset vložit víc peněz. Možná bude stačit nárůst plynoucí ze zvýšeného výběru zdravotního pojištění, přičemž tento zvýšený výběr bude dán rostoucí ekonomikou, a tudíž rostoucími platy. Obávám se ale, že nárůst nákladů ve zdravotnictví bude rychlejší než růst ekonomiky a z něj plynoucího růstu mezd, a tudíž i odvodů.

Druhá otázka nás staví před dilema, které můžeme zjednodušeně vyjádřit takto: Budeme zadarmo léčit banální choroby s tím, že nezbude na velice nákladnou léčbu některých speciálních případů, a my na ni tedy rezignujeme?

Před touto otázkou jsme ostatně stáli vždy, i když se o tom moc nemluvilo. Bude před ní stát jakákoli vláda, pravicová i levicová.

Co mě na současném sporu o zdravotnictví znepokojuje, je rezignace na srozumitelné vysvětlování činěných kroků, a absence celkové vize, jak má zdravotnictví po reformě vypadat. Pokud někdo – třeba ministr Julínek – tu vizi má, pak o ní asi málo mluví. Nebo o ní mluví, a je jen chybou médií, že se o ní nedovídáme?

Některé kroky vzbuzují vážné obavy o ministrově soudnosti.

Vezměme si třeba poplatky, ten snad nejčastěji diskutovaný detail reformy, s nímž jsme se mohli seznámit jako s jejím prvním aspektem.

Ano, určitá regulace návštěv u lékaře byla žádoucí. Ano, bylo mnoho lidí, kteří chodili k lékaři kvůli banalitám, s nimiž si ve skutečnosti dokáží poradit sami. Ano, byli lidé, kteří vysedávali v čekárnách, protože je to nic nestálo.

Je ale třeba regulovat návštěvu u lékaře maminky dvou dětí ve věku dejme tomu dvou a pěti let? Děti k lékaři nechtějí, je jim špatně, jsou v čekárně protivné, mohou nakazit jiné nebo od nich naopak něco chytit… Myslí si pan ministr, že v takových a podobných případech se maminka rozhodne pro cestu k lékaři, pokud to nebude naprosto nezbytně nutné?

Proto jsou požadavky některých lidoveckých politiků na zrušení regulačních poplatků u dětí zcela namístě.

To už ani nemluvím o lidském přístupu k takovým případům, jako když je předčasně narozené dítě šest týdnů v inkubátoru a pak zemře. Kolik že to mají rodiče v takovém případě zaplatit?

Pokud je smysl poplatků v regulaci, pak se šlo s kanónem na vrabce. Pokud je jejich smysl v získání dalších prostředků do systému, pak nazývejme věci pravým jménem. A ptejme se, zda jsme reformu vzali za správný konec.

Co se týče úspor, opět stojíme před určitým dilematem.

Dokud budou nemocnice rozpočtovými či příspěvkovými organizacemi (omluvám se, pokud nepoužívám správné termíny), budou vždycky chtít víc. Nikdy nebudou mít dost. A dostanou-li dvakrát tolik prostředků, jistě je také utratí, a podle svého mínění asi i rozumně. Příspěvkové organizace jsou z určitého hlediska z principu černé díry. Jak zajistit, aby hospodařily opravdu účelně?

Proto chce ODS, aby se zdravotní pojišťovny a nemocnice změnily na akciovky. Základní myšlenka je, že akciovka se bude snažit vytvořit určitý druh zisku, a tudíž tlačit na hospodárné nakládání s prostředky, které má k dispozici.

Je zde ovšem velký problém. Zdravotní pojištění platíme ze zákona. Proč mám já dávat peníze někomu, kdo bude chtít vytvářet zisk, z nějž nemusím mít nic, nebo velmi málo?

Pokud bych předpokládal jak u vlády, tak u opozice jen libé motivy, oč nám tedy jde? Jde nám o to, aby bylo vložených prostředků využito co nejúčelněji. Otázka zní, jak toho dosáhnout?

Stávající systém naráží na svůj strop. Navrhovaný systém vzbuzuje obavy. Nebude vytunelován? ODS neudělá dobře, pokud se nad těmito obavami bude ušklebovat. Už toho zde bylo vytunelováno mnoho. Pod kuratelou špiček ODS, které považovaly za správné „utíkat před právníky“.

Pokud něco potřebuje širokou shodu, pak je to reforma zdravotnictví. Budeme-li svědky nepromyšlených a nevysvětlených kroků z jedné strany a zavilého odmítání všeho z druhé strany, pak nečekejme mnoho dobrého.

Reforma zdravotnictví chce důvěryhodného člověka, který má vizi, nebojí se pojmenovat problémy a nebagatelizuje nepříjemné důsledky případných reformních kroků.

Otázka je, zda takového člověka v této zemi máme, a pokud ano, zda bychom ho poznali a zda by se ve stávajícím politickém systému (a při stávajícím stavu médií) vůbec mohl dostat do pozice, kde by nás se svou vizí mohl seznámit.

Ve státě, kde se ze starosty, jenž pomohl vytvořit ve svém městě dosti ojedinělé prostředí, kde místní ani přespolní podnikatelé nemusí nikoho podmazávat, aby dostali veřejnou zakázku, stal příklad největšího korupčníka, ve státě, kde na tohoto člověka byly nasazeny tucty policistů, kteří za více než rok práce nic trestuhodného nenašli, zatímco na každém kilometru dálnice se ztrácí mnohem více, než tvoří údajné úplatky, které oni vyšetřují, lze v něco takového doufat opravdu těžko.

21. března 2008