„Nebylo by to báječné,“ ptá se ironicky na svém blogu publicista Roman Joch, „kdybychom měli stát, který vám do těla vpraví implantát, který bude sledovat hladiny látek ve vaší krvi a bude vám i státu hlásit, co máte a nemáte jíst. Nebylo by to skvělé? Taky by zpětně dohledal vrahy, násilníky a zločince podle toho, kde a kdy byli. Nebylo by to fantastické?“

Pokud by výhody takového státu někoho napadly, pak Roman Joch je, jako většina liberálních intelektuálů, zásadně odmítá: „Si Ťin-pching by měl z takového státu radost. Ne. Raději nedokonalá společnost se svobodou (i pro blbce) než (zdánlivě a falešně) dokonalá společnost bez svobody.“ V této chvíli s nimi jistě většina z nás bude souhlasit. Ale víme, co bude zítra?

Často tváří v tvář aktuálním událostem slyšíme, že lidé nevěří státu. Ale není to spíš ztráta důvěry v samotnou demokracii, v samotný systém, kterým jsme až dosud chtěli řešit společenské problémy? Demokracie je přece založena na vůli většiny, ale kolem sebe vidíme, že nejsme schopni rozhodující většinu najít. Ale bez jasn ě vyjádřené vůle většiny demokracie fungovat nemůže.

Svobodné volby k tomu zřejmě nepřispívají: na jejich základě bude sestavena vláda, která se sice bude opírat o slušnou většinu Sněmovny, ale musí počítat s nesouhlasem nadpolovičního počtu voličů, kteří přišli k volbám, a s podporou méně než třetiny všech občanů, tedy včetně těch, kteří volit nepřišli. Současně rozhoduje vláda v demisi, v níž je zastoupena strana, kterou již voliči do parlamentu nevyslali (ČSSD), ale v nové vládě bude naopak zastoupena strana (KDU-ČSL), kterou by, jak ukazuje povolební průzkum, voliči již nezvolili. Mělké zdroje pro demokratickou většinu…

Nebude mít velmi podstatná část občanů za této situace dojem, že rozhodování již není demokratické, neboť nejde o většinová rozhodnutí? A již dnes jsme konfrontováni se skupinami, které demokratická rozhodnutí neuznávají a nehodlají je respektovat, resp. vydávají to za výraz své svobody a volnosti. Svobody, kterou však zaměnili za neodpovědnost a svévoli.

Často se však tomu nelze divit, když politici nám s lehkým srdcem sdělují nehoráznosti, které se již zvolna dotýkají lidské důstojnosti. Např. o tom, že většina občanů již v budoucnu nedosáhne na vlastní byt, že jejich velká část nebude mít z čeho - bez sociálních dávek - zaplatit bydlení, světlo a teplo a že auta už budou jen pro opravdu bohaté.

A navíc zřetelně vidíme, že v pandemické situaci stát svoji moc nevykonává. Je-li, jak se obecně soudí, pravda, že právo je to, co je vynutitelné státní mocí, pak toho práva u nás zbývá velmi málo. Málo na to, abychom se mohli chlubit, že jsme právním státem.

Jak dlouho pak bude trvat, než přestanou fungovat „léčebná“ shromáždění Chvilek a Chcíplých psů, na kterých občané vykřičí svá traumata, ovšem bez praktického vlivu na běh věcí, a napadne je hledat jiné formy správy věci veřejných? Když sice nechtějí společnost bez své svobody, ale dají přednost pořádku, občanským ctnostem a respektu k lidské důstojnosti?

Právo, 30.11.2021